Nedávno se mi zdál jeden z dalších iniciačních snů. To, že je to iniciační sen, poznám podle toho, že si pamatuju každý detail toho snu, ani si to nemusím zapisovat a je s ním spojené nějaké důležité uvědomění, prožitek. Fragment toho snu byl následující:
Jsem venku v přírodě a nacházím kus dřeva. Koukám se na něj a je na jednom konci vyřezaný a na druhém ještě takový surový, takový samorost s kořeny. Na tom vyřezaném konci vnímám vyřezaný obličej, něco jako loutka. Položím ten kus dřeva a jdu dál. Pak se ale k němu vracím s touhou lépe si to prohlédnout. Fascinuje mě to. Beru ten kus dřeva do rukou a tentokrát si jej pozorně prohlížím ze všech stran. Vepředu je vyřezán velký obličej. Nevím, komu patří. Nepoznávám jej. Když ten kus dřeva otočím, vidím na boku vyřezáno mnoho dalších obličejů, nevím, jak se tam všechny vešly, ale jsou tam. Mají jasné rysy. Ale jsou menší, než ten hlavní vpředu. Otočím to dřevo na druhou stranu, jakoby napravo od toho obličeje, a tam vidím zase mnoho dalších vyřezaných tváří. Ale jak postupují dále, tak mají stále jemnější obrysy, až jsou zcela neznatelné a ke konci toho dřeva je jen hladký povrch, bez řezby. Když to otočím ještě dál, vidím tvář Buddhy. Velký obličej a Buddha jsou vyřezány na protější straně kusu dřeva, jakoby to byla z jedné poloviny velká kláda nebo nějaký trám a druhá polovina zůstávala surová s kořeny. Pak jsem to položila zpátky na zem ke stromu a šla jsem dál. Konec snu.
Když jsem se probudila, zůstaly ve mně ještě všechny ty intenzivní pocity z tohoto zkoumání. Napadlo mě, že to může souviset s odhazováním masek, které si stále nasazujeme, protože se bojíme odkrýt svoji pravou tvář. Uvědomila jsem si, jak je úlevné nepoužívat žádné masky a prostě jen být sama sebou. Ano, ten pocit úlevy, že tohle už nemusím. To je to, co ve mně po tom snu zůstalo. Úlevný pocit, že mohu existovat, aniž bych se musela ztotožnit se svou tváří. Vlastně, ta naše osobnost, persona, identita je taky jen iluze pro tento svět. V podstatě jsem nikdo a nic, ale taky všechno a všichni.
Tři týdny na to se mi do rukou dostala kniha o kraniosakrální terapii (Kraniosakrální terapie – Biodynamický dech života, Ged Sumner, Steve Haines). Vracela jsem se zrovna vlakem z Plzně, kde jsem měla skupinku lidí, kteří se zajímali o kranio a já tam jezdila za nimi dělat pro ně semináře. Měla jsem před sebou pár hodin cesty a tak jsem se začetla do této knížky. Zhruba v polovině, v kapitole Klid a potence, jsem objevila tento text:
Jako nevyřezávaný kus dřeva
Slovo pchu (čínsky: „jednoduchý“, „v prvotním stavu“) je v čínském taoismu metaforický výraz, který se často překládá jako „nevyřezávaný kus“ a značí prvotní stav mysli ještě předtím, než byla ovlivněna zkušenostmi. Ve stavu pchu není rozdílu mezi správným a špatným, černým a bílým, krásným a ošklivým. Taoisté popisují návrat do tohoto stavu dětství jako opuštění od konvenčního myšlení a potlačení tužeb, které vážou člověka ke světu. Vzhledem k tomu, že pravda se stává relativní, nemají myšlenky žádnou hodnotu a všechny rozpory jsou vyřešeny. Cílem tedy je navrátit lidskou mysl do stavu „nevyřezávaného kusu“. Jedinci, kteří tohoto stavu mentální jednoty dosáhnou, tudíž sladí svoji existenci s jednotou Absolutního Taa, tajuplné, nedefinovatelné transcendentní reality, která dává podle taoistů vzniknout všem věcem. (Encyclopedia Britannica 2009)
Na chvíli si představte, že jste vynikající řezbář. Hledíte na nevyřezávaný kus dřeva s jistým zalíbením, protože víte, že je zde nerealizovaný potenciál. Jako nevyřezávaný kus může být čímkoliv – možností je nekonečně mnoho. Nikdo ho nemůže pojmenovat, protože se ještě ničím nestal; je pouze tím, čím je, ve svém přirozeném, nedotčeném stavu, hodně podobně jako Tao.
Taoisté věří, že kdybychom se dokázali navrátit do stavu jako ten nevyřezávaný kus dřeva, pchu, nalezneme Tao. Lidské bytosti často příliš spěchají, aby získaly dokončený produkt, řezbu. Ovšem jakmile je tato věc vyrobena, dokončena, neomezenost Taa se ztratí. Řezba z toho objektu je pouze jedna věc. Má jméno. Vstoupila do existence. Nakonec se obnosí, rozbije nebo ztratí, projde zkrátka cyklem existence-neexistence.
Nicméně původní nevyřezávaný kus je bezejmenný, mimo všechny definice, tiše otevřený. Mudrc se snaží být jako ten nevyřezávaný kus, otevřený potenciálu, aniž by byl omezený na jednu definici. Taoisté se tedy snaží vést lidi k tomu, aby našli cestu zpět ke svému přirozenému bytí, než je ovlivněno a utvářeno kulturou. V nás všech je přítomná prostá, čistá povaha a tato povaha je v jednotě s Taem. Působením ve společnosti se naučíme být omezení. Setkáváme se s překážkami a normami a zažíváme četné události, které nám vtiskují tvar. Utváříme nahodilé a relativní definice sebe samých, a jsme tak odcizeni své vrozené povaze.
Samozřejmě, že při čtení těchto slov jsem si vzpomněla na svůj sen o kusu dřeva. Pomohlo mi to hlouběji pochopit to poselství, které mi tento sen přinesl. Děkuji, děkuji.