O celistvosti
Celistvost je téma, které mě provází mnoho let. Na začátku mých iniciačních krizí jsem vnímala toto téma celistvosti jen okrajově, nebo spíše povrchně. Vnímala jsem, že celistvost je důležitá věc, ale zatím jsem ji identifikovala pouze svojí myslí, neměla jsem žádné prožitky celistvosti, takže jsem o ní vlastně nevěděla nic. Jen to, že je důležitá. Později mě život nasměroval ke kraniosakrální terapii a k jejímu studia. Během výcviků se mi fenomén celistvosti dařilo poznávat na těle, ve svém systému tělo – mysl – emoce – spirit. Vyžadovalo to ode mne velkou trpělivost, což tehdy nebyla moje silná stránka. Ten velkolepý obraz jednoty všeho se vším se mi pomalu odkrýval, kousek po kousku, trvalo to pár let.
První velká zkušenost Jednoty přišla během mé psychospirituální krize. Pamatuji si, jak mě to celkem vyděsilo, to uvědomění, že všechno se vším souvisí, že oddělenost je jen iluze prožívaná v dualitě lineárního vědomí. Totiž, když je člověk oddělen jen sám za sebe, nepociťuje takovou odpovědnost za každou svoji myšlenku a za svoje rozhodnutí a konání. Necítí odpovědnost vůči celku – myslím tím celek jako CELEK, společnost, lidství, Zemi, vše ve všech dimenzích reality. Pamatuji si, jak mě tato tíha zodpovědnosti usadila na zadek, doslova přitlačila ke zdi. Měla jsem strach z každé své „špatné“ myšlenky a bylo to pro mne docela paranoidní období, než jsem se s tím srovnala. Chyběla mi primární důvěra a rozpoznání sebe jakožto spirituální bytosti ve fyzické zkušenosti. Ještě jsem se neuměla orientovat v tom, kdo vlastně jsem. Dneska už vím, že mi v tom období chyběla orientace na fyzické tělo. Jako bych „uvízla tam nahoře“ a nemohla zpátky tady „dolů“. V té době byl můj fyzický život jedna velká katastrofa – nemoci, dluhy, závislosti atd. Kraniálka mi poskytla bezpečný a pro mě přijatelný návod, jak „namapovat“ své pole vědomí zpátky na fyzické tělo. Někdy se tomu říká reconection, znovunapojení. U mě to trvalo – toto propojování – asi dva roky. Bylo to období seznamování se se svým tělem. Bylo to fascinující. Kranio výcviky mi poskytly kvalitní orientaci v anatomii a fyziologii těla, nejen teoreticky, ale hlavně prakticky, prožitkově. Podařilo se mi navázat se svým tělem opravdu důvěrný vztah. Z obrázků a videí jsem věděla, jak to v těle vypadá. Ale až během konkrétního prožitku během desítek kranio ošetření se anatomie stala živoucí součástí mně samotné. Poprvé jsem mohla vnímat svoje vlastní plíce, srdce, játra, kosti atd. Je velký rozdíl, když si jen představíte např. svoje játra ve svém těle, a když se s nimi propojíte, když s nimi navážete osobní vztah a kontakt. Už nikdy si nebudete cizí. Začala jsem si pomalu budovat cit pro vtělený pocit. Za ty roky praxe se moje vnímání prohloubilo až do úrovně buněk.
Milovat své buňky, tak to mě naučil pan Bruce Lipton. Koupila jsem si všechny jeho audioknihy o biologii víry a o epigenetice. Doslova jsem se zamilovala do svého těla. Knihy Líbánkový efekt a Biologie víry mě provázely několik měsíců a pomohly mi vnímat buňku jako živoucí bytost, která žije pro celek. Z chování buňky jsem si vzala mnoho ponaučení pro svoje rozhodování a jsem tak s nimi více v souladu. V těle mám 37 000 000 000 000 buněk. Jsou to borky. Miluju je. Krásná videa o buňkách má také náš biolog Prof. RNDr. Jan Černý, PhD., jsou dostupná na YouTube.
V tomto období vtělování šla spirituální témata trochu stranou. Pojetí Ducha a hmoty, propojení těchto dvou fenoménů čekalo na svoji integraci a znovu se hlásilo o prozkoumání. Jednou jsme seděli s mým mužem Martinem před chajdou, koukali do stromů a pili kafe. Jen tak jsem se Martina zeptala: „Jak pozná člověk, že je celistvý?“ Martin odpověděl: „To je jednoduché, přestane se ptát proč a jak.“ Ponořili jsme se zase každý do svého ticha. Je krásné si pomlčet, když máte o čem. Nechala jsem v sobě znít Martinova slova – přestaneš se ptát proč a jak. No jasně, asi to chápu. V celistvosti je člověk propojen skrze pole Vědomí s energií Ducha. Zkoumala jsem v sobě, za jakých podmínek a okolností se nepotřebuji ptát proč a jak. A zjistila jsem, že když prožívám primární důvěru a přijetí všeho takové, jaké je, nemám potřebu se vůbec ptát. V podstatě si uvědomuji, že „odpovědi“ přicházejí dříve než samotné otázky. Přemýšlela jsem nad tím, jak přemýšlím. A zjistila jsem, že když je moje mysl v režimu kauzality, tedy když je lineární, mám potřebu se ptát proč. Ale když jsem v režimu synchronní mysli, všechno se vším souvisí a já nemám potřebu se na nic ptát, protože vnímám svět a existenci v souvislostech celistvého pole Vědomí. Je to jako mapa. Když např. chci jet někam autem, třeba z Ostravy do Prahy, a nemám mapu ani navigaci, tak se potřebuji na každé křižovatce zorientovat a dozvědět se, jak se tam jede. Potřebuji se dozvědět, přes jaké města se tam jede a jaké jsou možnosti cest. Když mám mapu – tak to vidím. A když mám navigaci a mám důvěru v to, že mě dovede tam, kam chci, tak jí mohu důvěřovat a nepotřebuji mapu. Naslouchám navigaci a ona mi říká, kam mám jet. A co je ještě důležité, potřebuji té navigaci sdělit svůj výchozí bod. Jinými slovy, když odevzdám Boží mysli autentickou pravdu toho, kde se momentálně nacházím, tak pak je synchronní vedení spolehlivé a já mohu plně důvěřovat synchronicitě okolností, které mě dovedou k cíli. Toto funguje až tehdy, když přijmeme plně to, kým jsme a přestaneme spoléhat na iluze a domněnky, které jsme si o sobě a o svém světě vytvořili a se kterými se plně ztotožňujeme.
Cesta k celistvosti vede přes akt odevzdání se vyšší moci v důvěře a v bezpečí.
Začala jsem více zkoumat projevy celistvosti ve svém životě. Jak se moje myšlenky a činy projevují ve hmotném světě, jak ovlivňují mě samotnou a moje okolí. Toto zkoumání provádím dodnes. Stále se učím. A stále se objevují jisté deziluze a mylné domněnky, ale už to není takové drama. Vezmu si z těchto zkušeností moudrost a hlubší vhled, poděkuji a pouštím. Učím se mít jiný vztah ke svým myšlenkám.
Mysl neustále plodí nějaké myšlenky, to je v pořádku. Problém nastává v situaci, když věřím všemu, co si myslím. A největší konflikt nastane, když se plně ztotožním s tím, co si myslím a čemu věřím. Protože jsou to moje myšlenky a moje koncepty víry. A když je to moje, tak se za to peru. Když někdo popírá moje myšlenky, moje víry, je to, jako by popíral mně samotnou. A z toho pramení velká bolest. Protože každý člověk chce být akceptován a přijímán, je to naše primární potřeba.
Během období zkoumání své mysli jsem se snažila neztotožňovat se s tím, co si myslím, že jsem. Moje myšlenky jsou spíše jako svobodné ovečky pasoucí se na louce. Nic po mně nechtějí. Občas zacinkají svým zvonečkem a já si jich všimnu. Občas je něco vyplaší a celé stádo oveček prchá na jinou louku, ano, toho si všimnu. Ale jinak jsou moje myšlenky ke mně hodné. Vím o nich, ale nestahují mou pozornost tolik, jako dřív.
Po letech ukotvování se v těle a prací s myslí jsem se opět vrátila k otázkám vlastní spirituality. Na začátku mé cesty k celistvosti byly mé spirituální témata více „ezo“. Tím nepopírám ezoteriku, pokud to takto někomu funguje a má to rád, je to každého věc. Pro mě je to oblast, která se sice tváří jako celistvá, jen úzkým průduchem celku. Stejně tak vnímám jakékoliv náboženství, jakýkoliv koncept, který je omezen jistými dogmaty a lidským systémem. Člověk ze své podstaty nemůže vytvořit nic celistvého, protože toho není schopen. Spiritualitu, jako prožitek, můžeme vnímat skrze tyto koncepty, skrze anděly, bytosti, Ježíše apod., ale je to jen fragment JEDNOTY. Navíc, každý takový prožitek je osobní a individuální zkušenost, což vnáší do rozumového uchopení spirituality chaos a zmatek. Ale můžeme se alespoň shodnout na tom, že přirozená spiritualita je pro náš život velmi důležitá, protože nabízí přijetí časoprostorového přesahu. Jsme multidimenzionální bytosti. Hmota je pomalu vibrující energie a dnešní poznatky kvantové fyziky prosakují do dalších vědních oborů, jakými jsou neurověda, biologie a chemie. Ve velkém rozsahu se také začíná zkoumat Vědomí. Co to vlastně je vědomí? A je naše malé lidské vědomí součástí velkého nekonečného VĚDOMÍ? A je VĚDOMÍ nonlokální kvantové pole? Nevíme. Vlastně stále nevíme, co jsme zač. Můžeme kolem tohoto tématu kroužit a dotýkat se ho, ale ta „ryzí pravda“ nám stále jaksi uniká. Zatím je naše společnost segmentovaná, či dokonce bych řekla, že je defragmentovaná. Západní medicína není celostní, stačí se projít po nemocnici či poliklinice, je to samé oddělení – plicní oddělení, ortopedické oddělení atd. Pokud nejsme většinově schopni dívat se ani na své tělo jako na celistvé, není naše vědomí připraveno zabývat se celistvostí v ostatních projevech naší existence. Jsme na cestě zpátky k celistvosti.