Sen o probuzení
Tento sen o probuzení mi přinesl do vědomí potřebu zkoumat svoji bdělost. Probudit se ze snu může být úlevné, pokud je ten sen strašlivý a děsivý. Anebo se taky nechceme probudit ze snu, pokud je to něco krásného, co jsme si vysnili. Stejně tak je to v životě. Někdy se dějí v životě věci, které jsou jako noční můra, děsivý sen, ze kterého bychom se nejraději probudili. A co když je celý život vlastně jen takový sen? Co je realita, co je skutečnost a co je jen iluze a mylná domněnka? Tento sen mi poskytl impuls ke zkoumání.
V tomto snu se mi zdálo, že se nemůžu probudit. Ten sen byl hodně živý a opakovala se v něm situace, kdy spím, pak se probouzím ze snu, ale když se probudím, tak zjišťuji, že stále ještě spím, že se mi to jen zdá, to, že se probouzím. Takový vnořený sen ve snu. (Kdo jste viděli film Počátek, tak si to umíte lépe představit) Pokaždé, když jsem zjistila, že je to zase sen, tak jsem se v tom snu snažila zase usnout, abych se mohla probudit. A co bylo velmi matoucí, pokaždé jsem se probudila na jiném místě, než na kterém jsem usnula. Bylo to zamotané a zoufalé. Jedno z těch „probuzení“ – to poslední, bylo doma, na starém bytě, kde jsem vyrůstala s tátou ( už je přes dvacet let na věčnosti, ale ve snech mě provází docela často i dnes). V tom snu jsem šla za ním do jeho pokoje, kde spal, a vzbudila jsem ho. Táta se posadil na posteli a kouká na mně a já mu říkám: „Tati, tati, já se nemůžu probudit, už nevím, co mám dělat?“ a táta odpověděl: „Probudíš se, až najdeš sebe sama a v sobě svoji sebedůvěru.“ A já na to: „Ale jak? Jak se mám najít? Co mám dělat?“ ale táta jen tak na mě laskavě koukal a mlčel, viděla jsem jeho jasné šedomodré oči a v tom pohledu bylo sdělení – jo holka, na to si budeš muset přijít sama. To je součást tvého příběhu. To zvládneš.
Probudila jsem se do tmy, jeho slova mi ještě zněly v hlavě. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, kde jsem, jestli ještě spím, nebo jestli už jsem skutečně vzhůru. Chvíli jsem poslouchala to ticho a pak se vedle v kotelně zaplo čerpadlo – ten zvuk znám, hurá, jsem doma. Opatrně jsem vstala a šla se napít. Stále jsem cítila tátovu přítomnost. Realita všedních dnů byla najednou tak vzdálená. Nebo spíše – ta omezenost, že tomu tak musí být. Nastává období rozlišování toho, jaký sen svého života sním a jestli se mohu probudit do VELKÉHO VĚDOMÍ. Nastal čas probouzení.