Po delší době se mi zase zdál „výukový“ sen. Tento mě naučil, že nemá smysl bojovat agresí a silou. Ve zkratce se mi zdálo toto:
Jsem nehmotná bytost, nemám tělo. Kolem mne je plno dalších bytostí bez těla. Najednou ke mně rychle připlachtí jakási bytost a chytne mě pod krk. Je tozvláštní pocit, cítím, že nemám tělo a přesto ho mám. Ta bytost, co mě drží pod krkem, je mocná a svoji silou mě jakoby tlačí ke zdi, i když si v tu chvíli uvědomuji, že jsem duch, že se pohybujeme velmi rychle prostorem a že zeď je vlastně nesmysl, ale jasně cítím to přitlačení, že není kam utéct. Zkouším svýma rukama sundat ruce té příšery z mého krku. Peru se s ní. Koukám jí do jejích temných zuřících očí a chvíli mám pocit, že tu bytost musím zabít, fyzicky zabít, zničit, zlikvidovat. ALe zároveň si uvědomuji, že nemám sílu, že taky hmotná síla neplatí. Pak se ve mně cosi zlomí, nastoupí jakási odevzdanost a já jdu z agrese do klidu a do hlubokého uvědomění, že to zlo mohu přeprat otevřeným srdcem. Skvělý nápad! Zkusím to. Upřela jsem na něj oči, otevřela jsem srdce a vlila jsem se do té bytosti s pocitem nekonečné a bezpříčinné lásky. Bylo to hodně silné. A ten „zlý duch“ se úplně rozpustil. Prostě zmizel. A já jsem pocítila obrovský příval síly a bezpečí. Takový mocný okamžik uvědomění, že síla laskavého srdce je nejsilnější zbraní a já ji mohu kdykoliv použít. Jsem v bezpečí. Nic a nikdo na mě nemůže. Láska je silnější než smrt.
S tímto pocitem blaženého vítezství jsem se probudila. Byla to obrovská úleva. Samozřejmě se nejedná o tu naši malou lásku lidskou, podmíněnou, reaktivní. Byla to ta láska vesmírná, všudypřítomná, mocná. Na tu nejsou slova. Pomalu se učím toto poznání aplikovat do praxe života. No … zatím to jde pomalu.