Pár vteřin, které mě navždy změnily
Tento příběh je mojí malou osobní zpovědí. Pár vteřin, které mi navždy změnily život.
V září 2017 jsem jela do Prahy na velké holotropní dýchání se Stanislavem Grofem. Už jsem měla v té době svoji psychospirituální krizi za sebou, kranio výcvik taky, takže jsem nabyla dojmu, že už je to všechno za mnou, že už to mám takzvaně „zpracované“. (Dodnes, když mi někdo v terapii povídá svůj příběh a k některému tématu vyřkne tuto větu – to už mám dávno zpracované – zbystřím, protože to je většinou přesně to téma, kterému se pak nejvíce věnujeme).
Bylo to moje první holotropní dýchání, nikdy předtím jsem nic podobného neabsolvovala, ani v malé skupině. Ale to jsem celá já, když už, tak rovnou po hlavě a pořádně se do toho ponořit, nejsem žádný troškař. Asi proto jsem se musela narodit dříve, abych byla Beran v ascendentu Střelce. Abych to celé přežila. A asi proto mi dala moje máma do vínku rodné jméno Ingeborg. Kdo ví. Je to jedno.
Nastal den D, bylo nás asi 250 a holotropní dýchání probíhalo ve velkém sále hotelu. Ta energie skupiny byla mocná a pole bylo velmi silné. Moje první partnerka „dýchačka“ se jmenovala Dana. Neznaly jsme se, ale vlastně v tomto poli vědomí to bylo jedno, tam neexistoval „cizí“ člověk. Chtěla jsem dýchat první, abych už to měla za sebou. Přes 100 matrací na podlaze, přes 200 lidí ve dvojicích a kolem 40 facilitátorů – tušila jsem, že to nebude žádný čajík. Nejdřív jsem si myslela, že mě ti lidé kolem na matracích budou rušit, ale pak jsem v průběhu pochopila, že nic takového ani není možné. Jednak – hudba hrála tak moc hlasitě, že to vibrovalo všemi buňkami v těle, a pak také – byla jsem tak ponořena do svého procesu, že to, co se dělo kolem mě, mi bylo úplně jedno. Stačilo mi, že mám zavázané oči a nevidím nic z toho, co se kolem mě děje. (Naštěstí)
Zkrátím popis mého procesu – v podstatě jsem se celou dobu hádala s Bohem, že tady na Zemi nejdu. Teda, jo, půjdu na Zemi, ale … „udělejte ze mě kámen, nebo strom, nebo nějaké zvíře, ale do člověka?? Do člověka nejdu. No to v žádném případě ne. Lidi jsou divní, lidi se zabíjí, jsou pomýlení, zlí. Mezi lidmi je jen chamtivost, požitkářství a lži. Když to někdo z lidí má jinak, je hodný a laskavý, tak jen trpí a všichni toho zneužívají. Když někdo hlásá nějakou hlubší pravdu, je za to zabit, umučen a upálen. Nechápu ten lidský svět, neposílejte mě tam. Nechci být člověk.“
Náš dialog s Bohem byl velmi laskavý:
„Vidíš celou tu kontinuitu zrození a smrti? Je to jen na chvíli, co budeš člověkem. Ani se nenaděješ a budeš zase zpátky. To zvládneš. A podívej, člověk není jen zlý a chamtivý. Podívej, kolik krásného umí lidská bytost vytvořit – obrazy, hudbu, stavby – můžeš taky tvořit pomocí mé jiskry a inspirace.“
„Ale já mám strach tvořit s Tebou, Bože. Už jsem to zkoušela tolikrát, a vždycky mě za to umučili nebo zabili. Proč?“
„ Protože jsi dosud nepochopila, co je svět. Nemůžeš míchat dohromady hrušky a jablka. Co je světské, nechej světu. Co je božské, se o sebe postará samo.“
„ Ale jak to poznám? Já nevím, co je světské, a co je božské. Jak mám žít ve světě? Co tady mám dělat?“
Na tuhle otázku mi nepřišla odpověď.
Byla jsem stále ponořená do sebe, i když kolem bylo velmi rušno a taky hudba duněla podlahou. Celé moje tělo vibrovalo a vlastně jsem vůbec nedokázala cítit, kde tělo končí. Hýbala jsem rukama, ale byly jak nafouknuté obrovské balóny. Celé tělo bylo jako velký nafouknutý balón. Uvědomovala jsem si, že ležím, ale pouze díky vibracím v rytmu hudby, která rezonovala podlahou a celým prostorem. Pomalu dozníval obsah dialogu s Bohem a v hlavě mi blikal velký otazník. Jak poznám, co je světské a co je božské? Jak to tady zvládnu? Jak zůstat člověkem a přežít, aniž bych se musela snížit k světským principům? Nevím, neumím v tom chodit, neumím žít v tomto systému. Ať to vezme, co to vezme, stejně jsem pro svět jen hodná blbka, kterou nikdo nechápe. Nechávám to být.
Pak jsme se s Dankou vyměnily – ona dýchala se zavázanýma očima a já jsem ji provázela tím, co bylo třeba. Podat pití, dovést na WC, držet za ruku, když bylo zle, obejmout, přikrýt, donést deku, sehnat polštář, být naslouchajícím svědkem procesu beze slov. Zvracení nás minulo, ale byli tam i takoví, co kromě sáčků a pytlíků potřebovali misku nebo kyblík. Vlastně ani nevím, co mi více dalo, jestli můj proces a dialog s Bohem, anebo přítomnost a pozorování všech těch procesů kolem mě. To byl mazec. Nikdy jsem nic takového nezažila, ani před tím, a ani po tom, a ani po tom netoužím.
Na některých matracích ještě probíhaly procesy, ale my už jsme byly hotové, zpátky v prostoru sálu, v těle, a povídaly jsme si, co jsme obě prožily. Všichni facilitátoři byli v akci a postupně obcházeli jednotlivé dvojice na matracích. Vnímala jsem tu jejich hezkou péči, ano, bylo to velké. Pak si k nám na chvíli přisedl pan Grof a tak jsme si jen krátce popovídali o průběhu procesu, a jestli něco ještě potřebujeme. Něco jsme si očima předali, protože na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Medově hnědé, sametové a laskavé. Oka-mžik, ale mocný.
Šli jsme na večeři. Sál byl naštěstí kousek od obrovské jídelny, protože ten hotel byl tak velký a členitý, že bych se po tom všem asi ztratila. V té hotelové jídelně mohlo být tak 500 lidí. My dýchači, jsme ani nemuseli mít připnutou cedulku, že jsme účastníci BrethWork konference, bylo to na nás poznat na první pohled. Mezi uhlazenými obchodníky, co stále koukali do svých Apple displejů a ostatní lidi je nezajímali a turisty, kteří se chovali tiše a nenápadně, jsme byli v kontrastu my dýchači rozcuchaní, umorousaní, pomačkaní, ubrečení, uslintaní a propocení.
Byla jsem toho všeho tak plná, že jsem ani neměla potřebu jíst. Pozorovala jsem ty lidi kolem, jak se hemží, jak je každý ponořený do svého světa. Co my jsme vlastně zač? Najednou to udělalo cvak a lidi zmizeli. Obrysy těl, formy, místnost, všechno zmizelo. Viděla jsem jen difúzně se prolínající barvy. A pak mi to došlo. To nebyly barvy. To bylo jednotné pole Vědomí. Vibrace jednotlivých polí rezonovaly mezi sebou. Každý člověk je vlastně takové pole, vytvořené velkým polem Vědomí. Aha, takže my jsme opravdu jedno. JEDNO. V tomto uvědomění jsem pochopila, že opravdu mohu milovat bližního svého jako sebe sama, protože mezi námi nebyl žádný rozdíl. Podstata byla stejná pro nás pro všechny. Tato obrovská láska mě zaplavila jako polibek Boha. Nebyla to láska k lidem. Byla to prostě jen láska. Láska jako stav vědomí. Bez příčin, bez podmínek. Všudypřítomná.
A pak zase cvak – a lidi, formy a tento svět byl zpátky.
Celé to trvalo jen pár vteřin, ale bylo to tak dlouho, v bezčasí, připadalo mi to jako věčnost. A už je to pryč. Ach, ale já nechci, aby to skončilo! Kde to je, jak se tam dostanu znova? Přepadl mě tak ohromující smutek a zoufalství, že jsem se rozbrečela. Bylo mi, jako by mě rodičové vysadili někde na táboře a odjeli pryč a já tam zůstala, ale já chci domů!
Bylo mi z toho tak strašně hrozně, že jsem se potřebovala někam schovat a být sama. Jít na pokoj jsem si v tomhle stavu netroufla, protože byl daleko a já bych se asi v těch chodbách ztratila. Na WC bylo stále plno. Tak jsem šla zpátky do našeho dýchacího sálu, na svoji matraci. Kousek ode mě ještě stále probíhal proces. Už tam zůstali sami. Uvědomila jsem si, že tam vlastně byli i před večeří. Ano, pan Grof ležel na zemi, vedle matrace, na holém koberci, bez polštáře. Držel tu holku za ruku a provázel něčím náročným. To bylo tak před hodinou, když jsme odcházeli. A teď – stále tam takto leží. A provází. Chvíli jsem to jen tak pozorovala, nechávala jsem ten obraz na sebe působit. Viděla jsem přesahující soucit a sílu toho božského v nás. Pan Grof tam nemusel ležet, měl tam hromadu lidí, které mohl pověřit. Ve svých 86 letech nemusel ležet na holé podlaze jen tak, více než hodinu. Nemusel nic. Mohl jít taky na večeři a mít klid, protože držet tak obrovské pole pro procesy tolika lidí … smekám z úcty k němu. Byla jsem z celé té situace tak dojatá, že jsem se znova rozbrečela. A v tu požehnanou vzácnou chvíli jsem se sebou uzavřela dohodu. Ano, budu tady na Zemi člověkem, laskavým člověkem. V soucitu s lidským utrpením. To jediné má pro mě hodnotu. To jediné mi dává odpověď na moje otázky – co je světské a co je boží. Už vím, co mi Stanislav Grof předal. On tohle moc dobře věděl. Tohle tam v těch očích bylo. Děkuji.
Takže, od té chvíle se učím být laskavým a soucitným člověkem. Nic víc není třeba. To všechno ostatní se o sebe božsky stará samo. Děkuji. A také jsem si uvědomila, že nemusím ničeho dosahovat, nemám žádné světské cíle typu – chci být nejlepší terapeut, nebo chci mít hodně peněz, chci být úspěšná atd. Hlavní záměr je jasný – být laskavým člověkem, vnímajícím a soucitným. Vlastně, stačí jen být.
Po holotropním procesu se kreslí mandaly. Tato moje první a poslední mi přišla pod ruku automaticky. Vyjadřuje kontinuum života jako věčné plynutí ve spirále – zevnitř ven – z vnějšku dovnitř – ze středu do středu. Vše je propojené. Každé setkání s lidskou bytostí, která ke mně přijde na kranio, se děje v tomto duchu. Propojení do esence středu, propojení na matrici, pra-pohyb Dechu Života. Kraniosakrální terapie je pro mě propojení hmoty a těla s Duchem, se spirituální podstatou, s kvantovým Vesmírem, ve kterém je fyzické tělo oživováno Dechem Života. Božskou esencí, která oživuje a kterou naštěstí neumíme vyrobit ani napodobit.