https://www.youtube.com/watch?v=4BfKFCOCJe8
Tichá přítomnost
Kniha Tichá přítomnost je osobní zpovědí.
Svědectví jednoho života.
Kapitoly píše život sám.
Kapitola 1.
Na počátku mé cesty
Na počátku mé cesty
Co bylo na počátku mé cesty, mého života, mojí existence? V jednom ze svých změněných stavů vědomí jsem prožila počátek svého uvědomění, že jsem. Nebyla jsem ve hmotné formě, nepodobala jsem se ničemu, jen jsem cítila, že existuji. V nicotě. To velké NIC mělo v sobě prostor a potenciál stát se čímkoliv. Nebyla v tom žádná naléhavost, žádný směr, žádná přitažlivost ani odpor. Najednou se odněkud z dáli přibližovalo bílé světlo, bílý prostor, který se přibližoval a přibližoval, až mé bytí zcela pohltil. Byla jsem tím. Tím bílým prostorem. A ve vteřině jsem se smrskla z celého nekonečna Vesmíru do malé tečky. Dodnes si pamatuji na ten pocit náhlého smrsknutí se do čehosi, co mělo obrysy, hranice, a nepustilo mě to dál. V tom okamžiku jsme si uvědomila, že toto omezení je přítomné a jsem součástí tohoto omezení. Omezení formy v poli Vědomí. Ztotožnit se se svým tělem, se svojí formou bytí je další zkušenost ke zkoumání… Tak začala moje dobrodružná cesta životem.
Narodila jsem se mámě, jejíž příběh, tak jak jej znám, je plný bolesti a utrpení. Kdesi v hloubi duše cítím, že byla velmi laskavá a hodná a že chtěla od života jen to, co každý – být milována a v bezpečí. Okolnosti jejího života nám nedovolily zůstat spolu. Její příběh nechme být. Vrátím se k jejímu příběhu později, v souvislostech pozdějších událostí mého života. Otce zploditele neznám. I ten byl jen biologickou součástí mého života na nezbytně nutný okamžik.
Celý můj příběh zrození začal v pátek 7. dubna 1972, ve 23.36 hodin. Jako nedonošený novorozenec v 32. týdnu jsem měla jen 1650 gramů a 42 cm, tak jsem pak byla 6 týdnů v inkubátoru. A pak asi ještě nějaký čas v kojeneckém ústavu. Moje máma tenkrát pravděpodobně žila s mým adoptivním tátou, který si mě pak osvojil a vychoval. Ano, v mém raném příběhu je mnoho takových „asi“ a „pravděpodobně“, protože já to nevím a není tady nikdo, kdo by to věděl a něco mi o tom řekl. Co znám z vyprávění mého táty, mojí mámy a sousedů, tak se to asi odehrávalo nějak takto:
Táta, kterému bylo 49, se ujal mladé dívky, které bylo 22 a nabídl jí azyl, protože ona neměla kam jít. Opustila rodnou vísku kdesi u Popradu, ale nevím, co ji táhlo do Ostravy. Matku už neměla, ta ji zemřela na roztroušenou sklerózu. Nevím, jak to bylo s jejím otcem, myslím, že nebyl její vlastní. A ten ji sexuálně zneužíval. Asi to v matčině primární rodině bylo velmi komplikované, chudoba, strádání, mnoho mladších sourozenců, zneužívání, tíha osudu. Neměla žádné zázemí, vůbec nikoho, odjela pryč ze své domoviny za lepším životem. Měla jen sebe a své mladé krásné tělo. Nevím, čím se živila, co dělala. Možná servírku, někde v baru, kdo ví. S mým adoptivním tátou se zřejmě poznali, když už byla těhotná a asi spolu nějaký čas před mým narozením žili, to nevím. Každopádně spolu žili pár měsíců po mém narození. Možná i ona sama chtěla uvěřit tomu, že to jde, mít rodinu a žít spokojený život. Jenže – mezi nimi byl velký věkový rozdíl. Ona byla krásná, mladá a měla život před sebou, i když s dítětem. On byl v jejích očích starý nechutný kocour, se kterým nechtěla nic mít. Byla to jen otázka času, kdy se to rozsekne. Když mi byl asi rok, poznala svého pozdějšího muže, se kterým pak žila celý život. Byla to pro ni velká láska. Jenže, z lásky se člověk nenají, neměla zázemí, odešla do nejistot za velkou láskou sama, beze mě. Musela. Táta jí řekl, že pokud chce odejít, tak ať odejde. Ale sama, bez dítěte. Nechtěl mě vydat na pospas nejistotám, chudobě a strádání. On to viděl jinak. Měl už v životě leccos za sebou, dvě rozvedená manželství, několik dětí, většinu už dospělých. Byl sám. Jako havíř ve výsluze měl dobrou rentu, dost peněz a mohl si zařídit práci tak, aby se o mě postaral. Nevím, jak se to všechno stalo, jak to vůbec mohlo legislativně projít, ale skutečnost byla taková, že jsem byla svěřena do jeho pěstounské péče. Byla jsem pro tátu vším. Miloval mě a dal mi všechno, co uměl a mohl. Asi cítil, že je to jeho poslední šance nezůstat na tom světě úplně sám, ospravedlnit své hříchy z mládí a udělat v životě alespoň naposledy něco opravdu dobrého. Tak jsem se ocitla mezi dvěma lidskými příběhy. Příběhem táty, který si do mé záchrany projikoval celý svůj smysl života, a příběhem mámy, která mě tak moc chtěla mít, ale nemohla. A ani po svatbě za dva roky, kdy už měla další dceru a žili všichni kdesi ve starém pavlačovém domě se studenou vodou, neobstála u soudu a musela se definitivně vzdát naděje, že bude mít svoji malou dcerku, hřích nezralého mládí, u sebe. To mi byli čtyři roky. Dodnes si pamatuju, že se mně u soudu ptali, s kým chci zůstat a koho mám radši. Já jsem řekla, že tátu. Protože se mnou byl každý den. Máma pro mě byla paní, která k nám občas chodila. Neměla jsem k ní žádný vztah. Nebo, vlastně si vzpomínám, že jsem byla vždycky taková zmatená. Je to moje máma, ale není se mnou, vlastně nevím, co si s tím mám počít. Jedna moje část by se k ní nejraději rozběhla, objala ji a už nikdy se nenechala odervat od prsu. Druhá moje část to jen tak pozorovala a raději se emočně neprojevovala vůbec. Jako bych se musela stydět za to, že mám ráda cizího tátu víc než vlastní mámu. A na druhé straně, kdesi hluboko jsem se styděla za svoji nenávist vůči mámě za to, že mě opustila. Bylo to tam. Nenávist, lítost, bolest a křivda, obrovská zrada a stažení se do sebe. Hlavně to nějak přežít. Ano, byl to pro mě takový emoční chaos a zmatek a velmi dlouho mi pak v dospělosti trvalo, než jsem pochopila, co to je mít s někým vztah, nebo mít někoho rád. Jak poznám, že mě někdo má rád, a že mu na mně záleží? Podle toho, že se o mě postará? Že mě zachrání? A podle čeho poznám já, že mám někoho ráda? Podle svých pocitů? Podle toho, co pro mě dělá? Podle toho, co mi dává? Důvěřovat svým pocitům – tak to jsem se naučila až po čtyřicítce.
Ale přes všechen ten emoční chaos jsem měla tátu moc ráda. Pamatuju si, že jsme spolu chodili do lesa. Pamatuju si na ten velký dub u lesní cesty a pole, kudy se chodilo na Myslivnu. Taky si pamatuju, jak mi táta připevnil na futra dveří houpačku, a já jsem tam seděla a houpala se a koukala na něj, jak vaří. Uměl výborně vařit. Pamatuju si, jak se vracíval z obchodu a v kožené kabele měl sodovky Chito, rohlíky, máslo, Ostraváčky a mléčnou čokoládu v modrém obale s bílými kytičkami. Pamatuju si, jak jsem měla příušnice a jak jsem spala s tátou v posteli a on mi povídal pohádky. Pamatuju si na tátu z dětství jako na hodného člověka. Ať byl kdysi, jaký byl, myslím, že se mnou se mu opravdu podařilo dát ze sebe nejvíc, co mohl. Každé sousedce nebo i paní, co jsme potkaly na chodníku, vždy řekl na pozdrav – ruku líbám mladá paní – i když ty paní byly podle mě stejně staré jako on. Ale táta byl prostě takový uctivý k ženám. Zásadně všude chodil v obleku. A dokonce vykal i mým spolužačkám, když už jsme byli ve věku 14+. Měl takový chlapský selský rozum, například říkal, že dobré věci se chválí samy, že všechno už tu bylo, a že lidi jsou pořád stejní.
Občas se u nás doma objevila na návštěvě máma. Nejdříve chodívala sama, to když jsem byla ještě malá, byly mi tak 4 roky. Vlastně ani nevím, jestli chodila za mnou anebo za tátou. Když jsem chodila asi do první nebo druhé třídy, chodívala i se svými dvěma dcerami. A to už jsem vůbec nevěděla, jak se k té situaci mám postavit, protože z jejího rozhovoru jsem vytušila, že se nemají moc dobře a že je ten její muž asi bije. Nevím přesně, ale nějaké násilí se tam dělo. Asi v souvislosti s pitím, co jsem tak stihla pochopit. Táta jí občas dával nějaké peníze, o tom jsem věděla. Když jsem to i později pak pozorovala, že se materiálně nemají moc dobře, že je součástí jejich života pití a násilí, ve kterém její další dvě dcery vyrůstaly, upřímně, byla jsem ráda, že tohle nemusím řešit. I když, soužití s tátou, který byl pak už více spíše děda než táta, roky přibývaly a nemoci se začaly hlásit, to taky nebyla vždycky pohoda. A taky jsem občas cítila smutek ze samoty. Jak už jsem trochu povyrostla a začala chodit do školy, už se mi táta tolik nevěnoval. Neměl na to sílu. Takový zvláštní zlom jsem cítila po desátém roce, kdy už jsem nebyla jen v pěstounské péči, ale když jsem přijala tátovo příjmení a byla jsem nadobro jeho. Myslím, že tenkrát to z něho všechno spadlo, ta tíha zodpovědnosti a rizika, že o mě může přijít. Pamatuju si, že k nám občas chodila nějaká paní z úřadu a měla takové divné otázky, já jsem se jí vždycky bála, už jako malá. Ale celkem se to do těch mých 11 let dalo zvládat na pohodu. Škola mě bavila. Byla jsem chytré dítě s jedničkami. Jediné, co mi moc nešlo, byly jemné motorické práce, na to jsem byla kopyto, na nějaké vyšívání a drobnosti. A to jsem v podstatě dodnes. Ve společenství lidí mi bylo dobře, ráda jsem se učila nové věci. Také jsem moc ráda četla, měla jsem spoustu knížek. Táta se snažil mi vždycky vyhovět v tom, co jsem chtěla. Ale na druhou stranu, já jsem toho nikdy nezneužívala a nebyla jsem rozmazlené dítě, co má všechno, na co si vzpomene. Jako bych někde hluboko uvnitř cítila, že stejně mi nemůže dát to, co potřebuji. Stejně nikdy nebudu mít normální rodinu a zázemí, jak to mají mí spolužáci. A to se nedá koupit. Takže jsem ani neměla potřebu kompenzovat si to nějakými hmotnými náhražkami. Byla jsem vděčná spíše za to, že se mnou někdo byl a komunikoval. Být sama, to pro mě bylo vysvobození i prokletí zároveň. Samota mi poskytovala svobodu v mém světě, kdy jsem byla já sama svým pánem. Nevadila mi. Hodiny jsem vydržela si číst, poslouchat pohádky na kazetách, hrát si na flétnu nebo jiný jednoduchý nástroj, zpívat si, aniž by mi chyběla společnost druhého člověka. Ale na druhé straně, uměla jsem být celé dny venku na ulici s dětma ze sousedství a podnikat různé výpravy – k rybníku, ke starému mlýnu, na pískovnu. Hrát na šipky, na sochy, cukr káva limonáda čaj rum bum, Honzo vstávej, na schovku, skákat školku přes švihadlo nebo s balonem o zeď. Bylo mi dobře tak i tak. Vyhovovalo mi, že jsem nic nemusela, nikdo na mě netlačil. Věděla jsem, kdy mám být doma. Úkoly jsem si psala sama a učit jsem se nemusela, to mi šlo taky samo. Táty mi nikdy neřekl – to nesmíš, nebo – máš zaracha a budeš doma. Jo, jednou jedinkrát jsem od táty dostala praklem. To jsem byla ještě malá a v nových bílých teniskách jsem si hrála na dvoře tak, že jsem přišla jak čuně od bláta a zrovna měla přijít na kontrolu paní ze sociálky. No, tak to chápu, že měl nervy. Taky jsem byla docela toulavé a zvědavé dítě. Jednou jsem se vydala na kolotoče sama, pak taky do lesa, kam jsme chodívali s tátou, asi dvakrát mě přivezli domů policajti – tenkrát VB. No, asi si se mnou taky užil svoje. Ale jinak na moji výchovu celkem rezignoval, vychovávala jsem se tak nějak sama. Jediná věta, kterou používal jako výchovný prostředek, byla – chovej se tak, abych se za tebe nemusel stydět. Nějakým záhadným způsobem na mne přenesl kompetenci a vlastní zodpovědnost za své jednání. Nikdy za mne nic nežehlil ani neřešil. A to fungovalo, to vědomí, že mi nikdo nekryje záda a se vším si musím poradit sama.
Dětství, to sladké a bezstarostné dětství mi skončilo celkem brzy, když mi bylo jedenáct. Byly prázdniny, začátek srpna, a já jsem se vracela odněkud z tábora. Vracela jsem se sama, věděla jsem, že mě nebude nikdo čekat u autobusu, na to jsem už byla zvyklá. Přišla jsem domů a doma nikdo. A asi nebyl doma nikdo pár dnů. V bytě bylo zatuchlé horko, na míse plesnivé ovoce, starý chleba. To by takto táta nikdy nenechal. Nebyl ani na zahrádce před domem a bylo mi jasné, že asi není ani někde v obchodě, že se jen tak nevrátí. Pak jsem si všimla na stole lístku, který napsal – kdybys potřebovala peníze, tak víš, kde jsou. Ano, věděla jsem. Šla jsem se podívat do sekretáře a bylo tam 500 korun. To bylo tenkrát hodně peněz. Jenže, nevěděla jsem, co se stalo. Zazvonila jsem na sousedy vedle na patře. Znala jsem je od dětství, občas mě v noci vzali k sobě, když jsem byla sama doma, táta na noční a mě se něco škaredého zdálo. Ani oni nevěděli, kde táta je. Tak jsme šli na Policii, tehdy to byla Veřejná Bezpečnost. Šli jsme tedy na stanici VB a pan soused řekl, že hledáme tohoto pána, tedy mého tátu. Obvolali všechno možné a zjistili, že je táta v městské nemocnici. Na jedné straně to pro mě byla úleva, ano, žije ještě. Na druhé straně mě zaplavila tíseň z neznámé situace, na kterou jsem nebyla připravená. Sousedé byli sice velmi laskaví, nabídli mi pomoc, ale v podstatě jsem na to všechno zůstala sama, nechtěla jsem nikoho otravovat. Bylo léto, všichni byli pryč někde na prázdninách. Ani jsem neměla odvahu to někomu říct, protože jsem měla strach, že mě dají do děcáku, nebo že mě šoupnou k mámě. A tam jsem nechtěla. Bála jsem se jejího muže.
Když jsem se z toho tak nějak vzpamatovala, začala jsem doma uklízet. Alespoň to, na co jsem měla kapacitu. Sousedka mě naučila, jak se pere v naší pračce. Byla moc hodná, měla jsem je moc ráda, celou jejich rodinu, ale taky byla docela tvrdá a pragmatická. Tahle jejich generace to taky neměla jednoduché, museli být tvrdí. Vždycky mi vlastně celé moje okolí dávalo najevo, že musím být silná a musím si umět poradit sama. Ti, co znali můj příběh, mě nechávali být a nijak se nevyjadřovali. Že by mně někdo politoval? To jsem snad od cizích nezažila nikdy. Jen jako malou holku mě táta konejšil, když se mi něco stalo. A když už to bylo dobrý, tak jen řekl, tak co, už je dušička v peřó? On byl z jihu Moravy a používal hanácké nářečí, tak měl svoje specifická slova a výrazy. Ale zpátky k situaci. Měla jsem plný kufr špinavých věcí z tábora. Začala jsem si sama prát. Měli jsme starou pračku tatramatku, vířivku. Bavilo mě koukat na to, jak se tam to prádlo točí. Pak šup s ním do vany, vymáchat. A pak do ždímačky. Měli jsme na vaně takové dřevěné desky, na to se dala ždímačka Perla. Prádlo se tam muselo poskládat rovnoměrně, jinak to házelo a nešlo to udržet. Ale zvládla jsem to. První bílé, pak barevné a pak to tmavé. V jedné vodě. A šlo to. Horší bylo vaření. Měli jsme plynový sporák a muselo se to zapalovat sirkami. Toho jsem se bála, že to vybouchne. A zapálit troubu? Tak to už jsem vzdala úplně. Nebyly varné konvice, ani mikrovlnky. Takže vodu na čaj do konvice na sporák a polívka s pytlíku, když už jsem chtěla něco teplého. Milovala jsem gulášovou. A květákovou. Jo a francouzská taky nebyla marná. Nastala středa a to byl návštěvní den v nemocnici. Tenkrát byly návštěvy jen středy a neděle, od 15 do 17 hodin. A navíc, děti tam nesměli. Ale já jsem naštěstí vypadala na víc, než na jedenáct, tak mě tam pustili. Táta byl už na normálním pokoji a byl po operaci prostaty. Celou dobu spal. Ani nevím, jestli si všiml toho, že tam jsem. Neměl ani sílu mluvit. Ale byla jsem ráda, že žije. Tak jsem tam celé ty dvě hodiny seděla a tiše mlčela. Pak jsem šla domů. Nevěděla jsem nic. Co se mu stalo, ani jak tam bude dlouho. Nikdo se se mnou o ničem nebavil a já jsem se ani neptala. Další návštěvní den byla až neděle. Telefon jsme neměli. Žila jsem ze dne na den. Chodila jsem na koupaliště, aby mi to rychleji uteklo. Bylo horko, byly prázdniny. Už jsem si na novou situaci celkem zvykla.
Koupaliště v Porubě jsem měla moc ráda. Vždycky jsem si s sebou vzala něco na čtení a vydržela jsem celé dny ležet na dece, číst si, nebo ležet na břehu a pozorovat lidi kolem. Byla jsem v té době už celkem dobrý plavec, pamatuju si, že jsem se to léto naučila skákat šipku i z velkého můstku. Byla jsem na sebe hrdá.
Krize nastávaly většinou večer. Bála jsem se sama doma. Kolikrát jsem si třeba pustila televizi, aby doma nebylo takové ticho. Jenže, občas jsem se trefila zrovna do nějaké detektivky a to jsem se pak bála ještě více. Jediné, co pomáhalo, bylo usínat při rozsvíceném světle a pustit si Hurvínka nebo nějakou jinou pohádku, kde nebylo žádné násilí. Když už jsem pak usnula, tak bylo dobře.
Takto jsem přežívala skoro celý měsíc. Našla jsem si v tom svůj řád. Středa a neděle – to bylo jasné, to byly návštěvy v nemocnici. Ostatní dny jsem byla buď u vody, anebo doma jsem si četla. Chtěla jsem být sama. Měla jsem strach, že se to někdo dozví a že z toho bude průšvih, že jsem sama doma. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Však už jsem se s tím nějak srovnala a pomoc nepotřebuju. A taky, cítila jsem, že pokud to vykecám někde, bude z toho mít táta problém. Věděla jsem, že to prostě musím zvládnout sama a nemůžu ho v tom nechat. Nebo na něj někde žalovat, že se o mě nestará. On nemohl za to, že ve svých šedesáti letech už byl prostě nemocný. Cítila jsem, že by to byla z mé strany zrada.
Když se táta vrátil zase domů, byla jsem na jednu stranu ráda, že už je zase doma, ale na druhou stranu mi došlo, že se naše role pomalu otáčejí. Že já budu čím dál, tím více ten, kdo se stará. Na mně začaly padat povinnosti, spojené s domácností, s nákupy, s vařením. Od té doby už praní prádla zůstalo v mojí kompetenci. Prostě, pokud jsem nevyprala já, nevypral nikdo. Pokud jsem nepřevlékla povlečení já, tak to neudělal nikdo. Bylo to období, které mě zlomilo. Přicházela puberta, chaos v hormonech a náladách. Vynořovala se krize identity, kdo jsem, co jsem. Na jednu stranu jsem věděla, že mám v sobě obrovskou sílu. Uvědomovala jsem si, jakou transformací jsem prošla. A to mě hodně posunulo a vzdálilo od mých vrstevníků. Už jsem si s nimi neměla co říct. Ty jejich dětinské hry mě už nebavily. Čas fantazie a zázraků lehkosti zmizel na růžových křídlech víly z filmu Veronica. Ten film jsem měla jako malá moc ráda. Teď už mi zmizela i moje hodná víla a dětství bylo definitivně pryč. Stala jsem se ženou. V tichosti. Beze svědků. Nikomu jsem to neřekla. Jen jsem si zašla koupit do drogerie vložky. To jsem věděla, že si to mám koupit. Od holek, které už to měly.
Období mé puberty a dospívání bylo celkem smutné. Doma jsme s tátou žili více vedle sebe, než spolu. On měl svých starostí se sebou dost a já měla pocit, že jsem mu jedno. Nevím, co se mu mohlo honit hlavou, nebavili jsme se o tom. Cítila jsem se strašně sama, na všechno sama. Nebylo komu sdělit to, co prožívám. Mezi vrstevníky by to nikdo nepochopil. A mezi dospělými – neměla jsem důvěru o tom s nikým mluvit. Chápala jsem, že táta je už v letech a nemocný. A stěžovat si? Bylo by to, jako kopat do bezmocného ležícího člověka. Tak jsem prožila dalších pět let, až do mých sedmnácti. Střídavě v depresi a zoufalství, občas sama doma a táta po nemocnicích. Já jsem vařila čaje, chodila pro léky, volala sanitku, když bylo třeba. A to člověk nikdy nevěděl předem, co bude. Někdy jsem si přála, aby už nežil. Kdyby táta umřel a já zůstala sama, nemusela bych už před nikým skrývat svoji bolest. Už bych to mohla vykřičet do celého světa, protože bych tím nikomu neublížila. A to, že někomu zemře otec, je každému jasné. Konečně by mně někdo pochopil, proč jsem tak smutná, a třeba by mi konečně někdo mohl pomoct. Pubertu jsem vlastně ani neměla. Neměla jsem na ni čas a prostor. První sex proběhl formou nedobrovolného zneužití. S hnusným, starým oplzlým chlapem, který využil situace, a já už nemohla utéct, bylo zamčeno. To mi bylo šestnáct. Další cihla do zdi. Nenáviděla jsem chlapy. Nenáviděla jsem své tělo. Kdybych byla hnusná a tlustá, třeba by se mi to nestalo. No jo, ale to bych zase měla mindrák, že jsem hnusná a tlustá. Čím dál, tím více jsem v sobě rozpoznávala svoji matku. Jsem jí podobná tak, že se za to nenávidím. Podobat se někomu, kdo mě zradil, a tím mít celou tu zradu a bolest stále na očích. Hnus. Naprosté sebepopření. Nechci být taková, jaká jsem. Prostě – klasika období dospívání.
V těch nejtěžších chvílích jsem si kladla otázku – proč tady vůbec jsem? Jaký to má všechno smysl? Proč mě nenechali někde na chodbě porodnice v klidu umřít? Měla jsem jen kilo a půl. Nepřežila bych. Měli mě strčit na balkon a měla bych klid. Proč se se mnou táta tak piplal? Abych se teď o něj starala? Ale já na to nemám! Nemám na to sílu! Nechci se o nikoho starat! Chci, aby se někdo jiný postaral o mě!
Uvědomovala jsem si, že se ocitám na prahu dospělosti. Ve svých 18 letech vyčerpaná, jak po maratonu dlouhého života. Kde mám na další život vzít sílu? Propadla jsem se do nejhlubší deprese a zoufalství. V té době už jsem měla partnera, kluka, který byl později mým prvním mužem a otcem našich tří dětí. Byl jen o dva roky starší než já. Žili jsme spolu u nás, v jednom bytě s tátou. Jenže já byla na dně. Očekávalo se ode mě, že budu veselá, svěží, mladá, plná života a ambicí. Že budu studovat nebo chodit do práce. Že budu pracovitá a mít spoustu energie. Ano, tohle běžně mívají mladí lidé, kteří jsou vypuštěni do dospělého života, do víru příležitostí a možností uskutečnit své sny. Místo toho jsem se dočkala hořkého trpkého zklamání, rodina mého partnera na mě nahlížela jako na labilní, línou a divnou holku, která nic neumí a nechce se jí pracovat. Byla jsem na dně svého zoufalství, ze kterého byl jediný únik, prostě to tady skončit všechno. Vzala jsem si prášky, kterých bylo vždycky doma dost, už ani nevím, co to bylo. Nepamatuji si skoro nic. Pak jsem se probrala na JIPce. Chovali se tam ke mně docela hnusně, no, asi jako ke každému sebevrahovi. Nevěděli o mně vůbec nic. A tehdejší psychiatrie mi neměla co nabídnout. Vymyslela jsem si nějaký příběh, jen aby mi dali všichni pokoj, a tuhle zkušenost jsem v sobě navždy zavřela. To by stejně nikdo nepochopil. V naprosté odevzdanosti a rezignaci na život jsem se ve svých 19 vdala, dne 16.2. 1991. Ocenila jsem, že se po tom všem na mně ten kluk, se kterým jsem žila, nevykašlal. V tomto byl silný, možná mi rozuměl. Také trpěl depresemi, také byl psychiatrickým pacientem, asi byl také ztracen a zoufale sám v tomto světě. Tak jsme si zbyli, dva depresivní zoufalci, kteří se navzdory svému osudu a minulosti rozhodli založit rodinu a dát svému životu novou jiskru a nový směr.