https://www.youtube.com/watch?v=4BfKFCOCJe8
Osobní a profesní blog

Pink Floyd Forever

Více než důstojná pocta

Poprvé jsem kapelu PinkFloydForever viděla a slyšela na podzim roku 2018. Už jsem před tím viděla a slyšela hodně floydích revivalů, ale tento …. byl pro mně jediněčný. Jednak – výborně zahraná muzika, velmi povedené videoprojekce s nádechem edukativního  obsahu o kapele Pink Floyd  a také s českými texty písní. Prostě – úplně mě to nadchlo, celé tři hodiny to byla pastva pro uši i oči. Takové milé, mělo to duši, žádná povrchní komerce s efekty. Z podia bylo cítit, že ti pánové, co to hrají, vnímají tu hloubku odkazu se vší důstojností, kterou si Pink Floyd zaslouží. Protože já neznám nadčasovější kapelu, než jsou Floydi. To oni oslovují tu nehlubší pravdu uvnitř nás a v jejich textech najdete autentické příběhy skutečného LIDSTVÍ. Příběhy plné traumat a bolesti, ale i čisté spirituality a božské podstaty samotného bytí.

Uvědomuji si, že tato muzika není pro každého. Většina lidí skončí u této kapely na úrovni  cihly do zdi – We don’t need no education, We don’t need no thought control … jako postoje revolty  – hej, učiteli, nech ty děcka na pokoji… a pak možná ještě Money a Time, to jsou takové melodické líbivky. Ale odkaz PF je mnohem, mnohem hlubší. A tam už se „běžný“ posluchač nedostane, protože mu to připadá depresivní nebo stupidní a beze smyslu. Jenže jít hluboko pod povrch, až ke svým vlastním stínům, na to je třeba mít odvahu a víru v sebe sama.

Tvorba PF je odkazem doby spirituálního probouzení, odhalením, že tato mechanistická mašinérie společnosti plodí jen tupé deprimované ovce a kde jen prasata u koryta jsou při moci. V jejich tvorbě je patrná jistá naléhavost –
probuďte se lidi, vy to nevidíte? Opravdu už jste se všichni stali pohodlně otupělými? (Comfortable Numb)
Poselství, které nám Floydi předávají není jen v originální muzice a v nádherných textech. Jejich videa jsou plná skrytých i na první pohled jasných signálů a informací o podstatě bytí.  Kdo z nás se nikdy nesetkal s obrázkem hranolu, který láme bílé světlo na spektrum? Tento motiv Floydi použili na obal alba The Dark Side Of The Moon. Pro mně je to opět symbol celistvosti. Protože jedině plnobarevné spektrum, tedy celistvé, je schopno vytvořit bílé světlo. Bílé světlo – je bílé světlo Boží, které, rozděleno na široké spektrum různých barev, tvoří pestrobarevnou duhu. Je to jako s námi lidmi. Teprve když uznáme všechny odstíny barev našeho vlastního spektra včetně vlastní smrtelnosti, můžeme dojít k osvícenému stavu celistvosti. A mimochodem, odvrácená strana měsíce, ta se nachází v každém z nás. Je to právě ta temnota, stíny našeho nevědomí, které nejsou vidět. A světlo měsíce je vlastně také jen iluzí, je pouhým odrazem Slunce. Zaposlouchejte se do skladeb na tomto albu. Vnímáte to, co je sděleno mezi řádky?
Prostě – dokonalé.

Kde je tedy pravda?

Nosíme ji hluboko uvnitř. V sobě.
Tam venku – tam není nic víc, než iluze.

Shine On You Crazy Diamond (part one)
Zař dál, ty bláznivý démante (část první)

 

Pamatuješ se na dobu, kdy jsi byl ještě mladý?
Zářil jsi jako slunce
Tak zař dál, ty bláznivý démante
Dnes dívat se do tvých očí je jako hledět do černých děr na obloze
Zař dál, ty bláznivý démante
Byl jsi lapen na rozcestí mezi dětstvím a úspěchem
Unášen ocelovým vánkem
Tak přijď, ty, kterému se všichni jen z dálky smáli
Přijď ty cizinče, ty legendo, ty mučedníku a zař!
Všechna tajemství odhalil jsi příliš brzo, začal jsi chtít, co nešlo splnit
Tak zař dál, ty bláznivý démante
Děsily tě stíny noci, Byl jsi vystaven plnému slunci
Zař dál, ty bláznivý démante
No, vlastně ses vyčerpal svým nástupem s náhodnou precizností
Osedlal sis ocelový vánek
Tak přijď, ty blouznivče, ty, kdo do budoucnosti vidíš
Přijď ty malíři, ty pištče, ty vězni a zař!

Tato skladba, vlastně celé album Wish You Were Here je věnováno Sydu Barrettovi, který neukočíroval drogy a pomátl se. Tedy, alespoň takto se to oficiálně píše. Ale já v tom vidím i obraz dnešní doby. Mnoho lidí zkouší drogy a psychedelika. Když zažijí kosmický prostor, Boží lásku a stoprocentně otevřené Vědomí, ne každý to přežije. Někomu to totálně odpálí nervový systém, a pak se z toho pomate. Někdo neunese to, že se z té nádhery musí vrátit zase tady na Zemi, do toho velmi úzkého a omezeného průduchu Vědomí, do toho zotročení duality. Myslím si, že Syd tohle všechno prožil a věděl. Ale pak už nebylo návratu zpět.

A tak se stalo, že se kapela PinkFloydForever stala mojí srdeční záležitostí. Každý jejich koncert je pro mně svátkem. Nechat se zcela pohltit živou muzikou v jejich podání a příběhem, opravdu mystický prožitek. Jeden z těch mysteriozních prožitků jsem zažila s nimi i na zkoušce. Znáte to, jak máte něco tisíckrát naposlouchané, znáte každý tón, text, zpěvákovy intonace, zabarvení kytary, prostě to máte v každé své buňce? Znáte dokonale ten originál, který jste si už snad tisíckrát pouštěli ze sluchátek do uší, abyste byli v tom bezprostředně intimním vztahu, kdy je slyšet úplně všechno a přesně a nic vás při tom neruší? Tak přesně takto mám naposlouchané a zažité PinkFloydy. A tak sedím na bedně, kluci hrají. A já to cítím po celém těle, protože ty vibrace z beden, to je síla. Zavřu oči, a je to tam. Je to přesné. Je to dokonalé. Začínají hrát píseň Mother (The Wall) …. stále mám zavřené oči. Víťa začne zpívat …

Mother do you think they’ll drop the bomb?
Mother do you think they’ll like this song?

… a znělo to úplně jako hlas Rogera Waterse. Na chvíli mě to hodilo zpátky o třicet let …. a bylo to tak živé.

To se nedá ani uchopit do slov…