Skip to main content
InspiraceMůj blogTémata dnešní doby

O spiritualitě

By 1. 10. 20221 října, 2023No Comments

O spiritualitě

Jak jsem psala v příspěvku O celistvosti – spiritualita a celistvost spolu souvisí. Přirozená spiritualita je něco, co máme vrozené. Každý člověk podvědomě cítí, že je součástí většího celku, i ten, který nevěří v Boha. Je to naše podstata. Myslím si, že vnitřní konflikt s Bohem máme, protože nám byla po staletí vnucována „lidská“ podoba Boha různými náboženskými a církevními manipulacemi. To člověk si stvořil Boha k obrazu svému, ne Bůh člověka. Někde v hloubi svého nitra cítíme, že to, co po staletí napáchali církve ve jménu Boha je jaksi zcestné. Descartes byl významným člověkem své doby, 17. století bylo průlomovým obdobím v pojetí rozumu a mysli a jejich význam, tedy význam samostatného myšlení a rozumové analýzy nabíral čím dál větší důležitosti. Rozvoj myšlení přinesl vědeckotechnickou revoluci, ale ta duše a psýché se nám z toho jaksi vytratily. Církev ztrácela na autoritě a významu a psychologie jako vědní obor pro zkoumání psyché a duševního zdraví, ještě neexistovala. I když, pan Ámos Komenský by se dal dnešními slovy nazvat psychologem, měl dar vnímavosti a citu pro hloubku prožívání. Ne nadarmo je vnímán jako učitel národů. Popsal fenomenální a dodnes nadčasové a platné metodiky práce s dětmi, didaktické metody a orientaci v myšlení i prožívání v procesu výuky obecně. Vzestup významu myšlení a racionální analýzy nás postupně za těch pár set let odpojil od prožívání. Dnes je důležitější to, co si myslíme, než to, co prožíváme. Máme krizi prožívání, protože jsme se naučili hodně myslet, všechno posuzovat svojí myslí, analyzovat, mít na všechno názor. Být jen v hlavě. Od krku dolů nemáme ani páru, co se v našem těle děje, ale hlavně že víme, co si myslíme.

neuralni site

Pro hlubší zkoumání vlastní spirituality jsem si během posledních pár let vzala na pomoc knihy a vědomosti pana Stanislava Grofa, Gustava Junga, Jana Ámose Komenského, Amita Goswami, Davida Hawkinse a Joe Dispenzy. Stovky hodin studia, čtení, poslouchání audioknih, uvědomování, aha momentů, prožitkových sebezkušeností a přepisování již poznaného za nově poznané. Postupně se mi takto tvoří rozsáhlá „mozaika“ mapy existence. V tématu vlastní spirituality jsem stále otevřená novým poznatkům a zkoumání, ta volnost je pro mě důležitá. Mám pocit, že kdybych se ztotožnila s tím, že vím přesně, jak to je, tak tím bych to celé zabila. Neměla bych potřebu to dále zkoumat a stala bych se rigidním propagátorem falešných dogmat. Nelpím na ničem a vše vnímám jako jednotlivé možnosti téhož. Dovoluji si nevědět. Je v tom pro mě i pokora a úcta směrem k existenci i EXISTENCI. Dovoluji si být nepatrným smítkem či zrnkem písku. I takto jsem součástí CELKU.

Avšak nejdůležitějším poznáním je pro mě vždy prožitek. Prožitek, který je hlubinný a který se děje skrze tělo, mysl i emoce. V těle se projeví jako hlubinný pocit blaženosti, mravenčení, vibrace, tepla, jako by všechny buňky mého těla řekly ANO, jednoduše koherence v rezonanci JEDNOTY, moje mysl to přijímá a neanalyzuje, je to fakt, a emoce s tím spojená by se dala popsat jako silné dojetí, přijetí, úleva. Když se jakékoliv spirituální poznání dělo v těchto projevech, vždy mě to změnilo. A pamatuji si je. Protože si je pamatuje každá moje buňka. Tělo si to pamatuje, nejen hlava. Těch prožitků, které mne formovaly, je mnoho. Mnohé z nich se děly během kraniosakrálních terapií v roli klienta i terapeuta, během holotropního dýchání, během poslechu hudby, na procházce v přírodě.

Zřejmě bych mohla říct, že mám velmi důvěrný a intimní vztah s Bohem. Nevadí mi to slovo Bůh, i když tento můj vztah je mimo církev, mimo náboženství, mimo Bibli. V tomto mém vztahu s Bohem není nic, co vytvořil člověk. Ani bych se nenazvala křesťanem. Nemám potřebu zkoumat Bibli, ani zkoumat Buddhismus, jakožto nejsvobodnější nauku. Ale zároveň nic z toho nepopírám, ať si tady mezi námi klidně existují všechny koncepty víry a spirituálních směrů, stejně všechny vedou k tomu JEDNOMU. Nehledám PRAVDU. Nebabrám se v tom a uvědomuji si, že Bůh je jen slovo pro lidskou mysl.

Jazykem mysli jsou slova, jazykem duše jsou obrazy a jazykem Boha jsou energie, to je tak asi jediné, co bych k tomu napsala. Dále nepoznatelné a nepopsatelné.

Život je pravda sama ve své autenticitě. Možná proto mi tak vyhovuje kraniosakrální práce a její principy. Kraniálka je také ryzí autentická záležitost, kraniosakrální koncept je založen na projevu formativních sil, jakými nás tvoří sama příroda. Člověk – vnímavý lékař na přelomu 19. a 20. století, to jen vypozoroval v souvislostech fyzického těla, vypozoroval, jak se jemné rytmy a síly projevují ve fyziologii a těle. A toto pozorování uchopil do slov, abychom mohli dále tyto projevy lépe zaznamenat a dále zkoumat. Inspiroval ostatní lékaře, kteří uměli propojit akademické znalosti anatomie a fyziologie s intuitivním věděním a vnímáním jemných sil, skrze tělo se projevujících. Kraniálka je pro mne propojení spirituality a anatomie. A tím je pro mne celistvá. Je tady pro nás pro všechny.

Rozmanitost přístupů a cest k vlastní spiritualitě je mnoho. V podstatě je to individuální a jedinečný způsob každé lidské bytosti. Pro někoho je to víra v Boha, příběh Ježíše Krista, Kristovo pole Vědomí, pro jiného jsou to duchové přírody a bytosti rostlin a zvířat, nebo andělé, astrální bytosti, průvodci jiných dimenzí, kvantové pole VĚDOMÍ atd. Já to vnímám asi jako souhrn toho všeho plus další fenomény, které jsme dosud ani neměli možnost uchopit a popsat. Pro zjednodušení to celé nazývám pro sebe „Bůh“.

Rozhodujícím faktem pro mne je to, jestli mi vztah s Bohem přináší dvě podstatné kvality do života:

  1. Mohu vnímat primární důvěru v něco většího, co mě přesahuje a co mi poskytuje orientaci v rozhodování se v mém životě tak, abych mohla žít bez vnitřních konfliktů, abych mohla přijmout to, co nedokážu změnit a netrpěla? Veškeré utrpení pramení z nedostatku poznání a z odporu k tomu, co nedokážu přijmout.

  2. Mohu svým životem být přínosem pro celek? Práce a užitek pro celek jsou pro mě důležité.

Mým osobním kompasem jsou tři podstatné vztahy – vztah já-já, já-svět a já-Bůh. To je to, co mi poskytuje orientaci a kvalitu těchto tří zásadních vztahů neustále podrobuji introspekci a případné korekci. Mít v souladu vztah se sebou, vztah se světem a vztah s Bohem je mým záměrem, v tom je mi dobře. Pokud jsou tyto vztahy naplněné laskavostí, cítím se v bezpečí.

Spiritualita z pohledu terapeutického

Ze své vlastní zkušenosti vnímám, že když „pozvu“ Boha do svého života, cítím se lépe. Studium a poznání polyvagálních přístupů mi odpovědělo na otázku, proč se takto cítím lépe. A také mi to poskytlo pochopení, proč mohou dobře fungovat duchovní přístupy v terapii, např. dvanáctikrokové programy v léčbě závislostí. Naše vrozená podstata a potřeba je propojovat se. Když jsme odpojeni – od sebe, od světa nebo od CELKU (od Boha) – náš nervový systém to vyhodnocuje jako život ohrožující, jako okolnosti, které nepodporují prosperitu a růst organismu. Už v dobách primitivních lidí znamenalo vyloučení z komunity smrt a zánik. Dneska si můžeme myslet, že nám nic takového nehrozí, že jako jedinci přežijeme klidně i sami. Máme kde bydlet, jídlo si koupíme, své potřeby si také můžeme uspokojovat sami a v podstatě nemusíme být na nikom závislí. Ale – skutečně je tomu tak? Fyziologicky přežijeme, to ano. Ale co naše vztahy, co naše duševní pohoda? Samota a osamělost, odpojení od komunity a od celku, odpojení se od sebe – to jsou hlavní příčiny depresí, psychických poruch a nemocí.

Vezměme si praktický příklad – závislého alkoholika. Z nějakého důvodu začal pít. Zpočátku bylo pití vítěznou strategií přežití – možná umrtvení se, odpojení od prožívání úzkosti, strachu, bolesti. Jenže po čase se jakákoliv závislost stane destruktivní. Vždy. Takový závislý člověk v traumatu své závislosti prožívá hlubokou osamělost, protože se odpojil od sebe, možná už je odpojen i od rodiny a komunity přátel, od světa, který mu ubližuje a ve kterém neumí žít. Ale my tak zoufale moc toužíme po spojení. A nemáme na to sílu, nemáme na to kapacitu a ani nástroje, jak bychom to mohli udělat. Dvanáctikrokový program anonymních alkoholiků nabízí cestu. Duchovní cestu, která je účinná. V době svého vzniku před sto lety to byla jedna z nejúčinnějších metod v léčbě závislostí. A co nabízí? Ve své podstatě nabízí znovunapojení. Propojení se s duchovní podstatou své existence. Dnešními slovy by se dalo říct – návratem k celistvosti. Christina Grofová napsala o tomto nádhernou knihu Žízeň po celistvosti – Připoutání, závislost a duchovní léčba. Akt odevzdání se vyššímu celku a upřímná prosba o pomoc, byť ve formě modlitby, může být pro někoho přesně tím primárním aktem ke znovuzrození a uzdravení. A nemusí se vždy jednat o alkoholismus, tento přístup lze aplikovat na jakoukoliv potíž, se kterou si nevíme rady. Zde uvádím text tohoto programu anonymních alkoholiků.

12 kroků AA

Dvanáct kroků AA je řada zásad duchovní povahy, které v případě, že se uskutečňují jako způsob života, mohou potlačit posedlost pitím a umožnit trpícímu stát se znovu šťastným a užitečným plnohodnotným člověkem.

  1. Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly neovladatelné.

  2. Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.

  3. Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme.

  4. Provedli jsme důkladnou a nebojácnou morální inventuru sebe samých.

  5. Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb.

  6. Byli jsme zcela připraveni k tomu, aby Bůh odstranil všechny tyto naše charakterové vady.

  7. Pokorně jsme Ho požádali, aby naše nedostatky odstranil.

  8. Sepsali jsme listinu všech lidí, kterým jsme ublížili a dospěli jsme k ochotě jim to nahradit.

  9. Provedli jsme tyto nápravy ve všech případech, kdy situace dovolila, s výjimkou kdy toto počínání by jim nebo jiným uškodilo.

  10. Pokračovali jsme v provádění osobní inventury, a když jsme chybovali, pohotově jsme se přiznali.

  11. Pomocí modlitby a meditace jsme zdokonalovali svůj vědomý styk s Bohem, jak jsme Ho chápali my, a modlili se pouze za to, aby se nám dostalo poznání Jeho vůle a síly ji uskutečnit.

  12. Výsledkem těchto Kroků bylo, že jsme se duchovně probudili a v důsledku toho jsme projevili snahu předávat toto poselství ostatním alkoholikům a uplatňovat tyto principy ve všech našich záležitostech.

Když se na to podívám z hlediska polyvagální teorie, tak vidím, že tímto člověk postupně dostává ze zamrznutí a uvíznutí v dorzálním vagovém okruhu do autonomního stavu aktivního ventrálního okruhu a sociálního zapojení. Během „léčby“ a aplikování těchto dvanácti přístupů k životu se tak člověk postupně uzdravuje a uzdravuje také své tři základní vztahy – vztah se sebou, vztah se světem a vztah s Bohem. K sobě nachází soucit a laskavost, je si vědom sám sebe a je tvůrcem, ne obětí. Ke světu se chová více přátelsky, protože se může ve světě a v životě lépe uplatnit skrze službu ostatním a práci pro celek. K Bohu našel vztah a důvěru v hlubší smysl své existence. Důkazem Boží existence je pro takového člověka fakt, že díky Bohu dokázal nemožné. Laskavost a milosrdenství jsou prožitou zkušeností a nenávist a zlost se staly minulostí. Z pohledu autonomního nervového systému se takový člověk nachází častěji ve stavu seberegulace a bezpečí, než ve stavu mobilizace obranných mechanismů a pouhého přežívání.

Naděje a víra jsou nejsilnější vnitřní motivátory na cestě ke změně. A když se k tomu ještě přidá láska – může to být příjemná cesta.