Můj blog

Jedině zralé, mírumilovné a uznané ego dokáže mlčet, když duše šeptá.

By 5. 7. 2021 No Comments

Musím přiznat, že všechny důležité věci v posledních letech se staly tak nějak „by the way“ … prostě mimochodem. Zatím co v minulém životě (před rokem 2012 a před kraniálkou, to jsem byla ještě někdo úplně jiný) jsem měla tendenci na věci spíše tlačit, vytvářet silou vůle a jít hlavou proti zdi, poslední dobou mě tato forma existence opouští a já si konečně mohu užívat tu pohodu primární důvěry. Vím, že vše je dobré, ve správný čas se vynořující synchronicity mi to potvrzují každým dnem. Už si tak nepřekážím sama sobě svými představami, jak by co mělo být a není.

Když se ohlédnu zpět do minulosti, v podstatě tomu tak bylo vždy, jen jsem si to neuvědomovala. Ať už se v mém životě dělo cokoliv, co mě drtilo a přivádělo až na samou hranici mezi životem a smrtí, přes to všechno jsem už od dětství cítila jakýsi hlubší smysl mé existence. Jako dítěti mi vrtalo hlavou, jak to, že … jsem se narodila o dva měsíce dřív, měla jen 1600gr a přežila, jak to, že jsem zůstala v ústavu, jako dítě matky bez zázemí a pak si mě adoptoval a přijal za svou muž, kterému bylo skoro 50, já se narodila 7.4. a táta 4.7. … náhoda? Dětství s tímto tátou mě velmi významně formovalo, v lásce k životu, k přírodě, v úctě ke stáří a moudrosti, ale i velkými výzvami, které normálně se vyvíjející jedinec v úplné fungující rodině nikdy nezažije a nepochopí. Dodnes jsem vděčná za jeho opravdovost, přímost a selský rozum. Nikdy mě neohnul, nikdy mě neponížil. Jako rodič mi nabídl svobodný prostor k seberozvoji. (Sice to bylo mnohdy o hubu, to je fakt. Strážní andělé měli se mnou sakra náročnou šichtu.) Byl to obyčejný neobyčejný člověk, odešel z tohoto světa, když mi bylo 27. Pokaždé, když přišly do života těžké chvíle, věděla jsem, že to všechno musí mít přece hlubší smysl. Proč bych tady jinak byla? Proč bych se měla narodit mámě, která neměla zázemí a kapacitu mě vychovat, o biologickém otci nevím vůbec nic. Jsem zbloudilá buňka? Průduch vědomí, který se rozhodl přijít sem, na Zemi? Přes to všechno cítím hluboký soucit i s mámou, s jejím osudem, s osudem jejího – mého rodu, o kterém nevím vůbec nic. A přesto se otisky rodové zátěže manifestují do mého života. Odpouštím sobě, za všechna ta hluboká pomýlení v nevědomosti, kým jsem. Respektuji, soucítím, a odpouštím všem ženám, které tady byly přede mnou a o kterých mi není dáno vědět více. Nepátrám po tom. A ani nemám potřebu se v tom nimrat. Jen cítím lásku, respekt a úctu.  A vím, co vím. Tak tolik jen „vsuvka“ o původu primární důvěry v dobro.

Také mě docela brzo formovaly přesahy do „neznáma“. Pamatuji si, jak jsem tátovi čmárala na noviny spirály, hezky přes celou stránku, velikánské spirály. Fascinovalo mě, když jsem se dostala do samotného středu spirály, to jsem vždycky propiskou propíchla ty složené noviny a představovala si svět tam uvnitř, za spirálou, ve středu hlubiny, která směřuje někam do neznáma.  Přece není jen tento placatý svět. Musí to jít někam do prostoru dál. Prostě, spirály byly všude. Nevím, kolik mi bylo, ale určitě jsem byla ještě školkové dítě, protože jsem neuměla číst.

Když jsem byla trochu větší, tak jsem si vymyslela takovou hru při koukání na televizi. Ono v sedmdesátých letech tam nebylo pro mě nic zajímavého, ale přesto jsem vydržela sedět s tátou na gauči a sledovat pro mě tak nudné filmy pro pamětníky, nebo sejdeme se na Vlachovce nebo cokoliv podobně nezáživného. A ještě v černobílém provedení. Nuda. Představovala jsem si, jak je v té obrazovce umístěna další obrazovka, o trošku menší, a v ní zase další a další a další, až uprostřed byla taková docela malinká tečka. Taková televize v televizi, v televizi, v televizi … až do nekonečna. A každá ta televize vysílala jen fragment toho, co ta větší před ní. Vydržela jsem celé hodiny sedět a pozorovat ty zužující se fragmenty příběhů.

Taky si pamatuji na seriál Spadla z oblaků. Tam byla Majka z Gurunu, to byla planeta. A mě to tenkrát nebavilo, protože jsem věděla, že na Gurunu to vypadá úplně jinak a že to vymysleli špatně a Majka kecá. Ano, nebyla jsem normální dítě. I přes tu moji jinakost jsem chtěla být jako ostatní a zároveň jsem někde v koutku duše věděla, že nikdy nemůžu být stejná, že mi stejně nikdo nemůže rozumět a pochopit hloubku toho, co prožívám. Byla jsem spíše samotář. Ale ta touha, být jako ostatní, se občas vynořila v podobě šílených úletů, kdy jsem dělala věci, které po mně chtěli ostatní, jen pro to, abych se cítila být jednou z nich. Autenticita jedinečnosti je pro dítě obrovské stigma. Být jiná. To mě formovalo k silně vyvinuté introspekci mých vnitřních obsahů a také mě to naučilo mlčet a pozorovat. Být jen se sebou pro mě není nuda. Mám opravdu velmi bohatý vnitřní svět. A jen málo lidí v mém životě do něj mohlo nahlédnout. Nevadí mi to.

7×7=49 a jedeme na novo. Cítím to tak. Letos mi bylo 49 a určitá fáze života se dokončila. Jedu po spirále znovu od nuly. Jsem nový člověk, v novém těle, nově narozená. Vstupuji do dalšího 7×7 cyklu zrání Ducha. Posouvám se po spirále k vyššímu stavu vědomí. A každé to sedmileté období má svá témata. Vím přesně, co důležitého a transformujícího se událo, když mi bylo 7, 14, 21, 28, 35, 42 a 49. To byla cesta rozeznávání různých forem ega, aspoň já to tak vnímám. Myslím, že ego zraje zrovna těch 49 let a teprve pak je kultivované, zralé. A také si myslím, že zralé ego potřebuji k životu. Nechci se ega zbavovat, proč, není důvod. Pomáhá mi být pozemšťanem. Vše, co je lidské, pochází z ega. Jedině zralé, mírumilovné a uznané ego dokáže mlčet, když duše šeptá.

Jsem zvědavá, jak se mi ten život zformuje, když mi bude 56, 63, 70, 77, 84, 91, 98 … pokud mě Vesmír nevypne dřív. Kdo ví. Chtěla bych tady být. Teprve teď mě to tady začíná fakt bavit.

Cítím vděčnost. Dneska vím, že každý den mého života je malým kamínkem do mozaiky, která je dokonalá. Doufám, že bude ještě mnoho kamínků. Už se ten obraz začíná rýsovat, ale už dneska cítím, že je to veledílo Stvořitele.

A já děkuji tomu Nejvyššímu Dobru, že jsem tím, kým jsem. A že mám po boku tak báječného parťáka, který je svým vnitřním světem stejně „postižený“ jako já. Tak … snad spolu dožijeme tu stovku.

About Salient

The Castle
Unit 345
2500 Castle Dr
Manhattan, NY

T: +216 (0)40 3629 4753
E: hello@themenectar.com