Nedávno se mi zdál jeden z dalších iniciačních snů. To, že je to iniciační sen, poznám podle toho, že si pamatuju každý detail toho snu a ani si to nemusím zapisovat a je s ním spojené nějaké důležité uvědomění. Fragment toho snu byl následující:

Jsem venku v přírodě a nacházím kus dřeva. Koukám se na něj a je na jednom konci vyřezaný a na druhém ještě takový surový, takový samorost s kořeny. Na tom vyřezaném konci vnímám vyřezaný obličej, něco jako loutka. Položím ten kus dřeva a jdu dál. Pak se ale k němu vracím s touhou lépe si to prohlédnout. Fascinuje mě to. Beru ten kus dřeva do rukou a tentokrát si jej pozorně prohlížím ze všech stran. Vepředu je vyřezán velký obličej. Nevím, komu patří. Nepoznávám jej. Když ten kus dřeva otočím, vidím na boku vyřezáno mnoho dalších obličejů, nevím, jak se tam všechny vešly, ale jsou tam. Mají jasné rysy. Ale jsou menší, než ten hlavní vpředu. Otočím to dřevo na druhou stranu, jakoby napravo od toho obličeje, a tam vidím zase mnoho dalších vyřezaných tváří. Ale jak postupují dále, tak mají stále jemnější obrysy, až jsou zcela neznatelné a ke konci toho dřeva je jen hladký povrch, bez řezby. Když to otočím ještě dál, vidím tvář Buddhy.  Velký obličej a Buddha jsou vyřezány na protější straně kusu dřeva, jakoby to byla z jedné poloviny velká kláda nebo nějaký trám a druhá polovina zůstávala surová s kořeny. Pak jsem to položila zpátky na zem ke stromu a šla jsem dál. V tom sen končil. Když jsem se probudila, zůstaly ve mně ještě všechny ty intenzivní pocity z tohoto zkoumání. Napadlo mě, že to může souviset s odhazováním masek, které si stále nasazujeme, protože se bojíme odkrýt svoji pravou tvář. Uvědomila jsem si, jak je úlevné nepoužívat žádné masky a prostě jen být sama sebou. Ano, ten pocit úlevy, že tohle už nemusím. To je to, co ve mně po tom snu zůstalo. Úlevný pocit.

Tři týdny na to se mi do rukou dostala skvělá kniha o kraniosakrální terapii (Kraniosakrální terapie – Biodynamický dech života, Ged Sumner, Steve Haines). Cítím, že všechno, o čem tam Ged a Steve píšou, se mnou rezonuje a jsme na stejné vlně vnímání kraniálky. Vracela jsem se zrovna ze semináře z Plzně. Nádherný víkend v hlubinách tekutin a potence, s nádhernými lidmi, kteří také kraniálku integrovali do svých životů. Ve vlaku jsem se opět začetla do této skvělé knížky a zhruba v polovině, v kapitole Klid a potence, jsem objevila tento text:

„Slovo pchu (čínsky: „jednoduchý“, „v prvotním stavu“) je v čínském taoismu metaforický výraz, který se často překládá jako „nevyřezávaný kus“ a značí prvotní stav mysli ještě předtím, než byla ovlivněna zkušenostmi. Ve stavu pchu není rozdílu mezi správným a špatným, černým a bílým, krásným a ošklivým. Taoisté popisují návrat do tohoto stavu dětství jako opuštění od konvenčního myšlení a potlačení tužeb, které vážou člověka ke světu. Vzhledem k tomu, že pravda se stává relativní, nemají myšlenky žádnou hodnotu a všechny rozpory jsou vyřešeny. Cílem tedy je navrátit lidskou mysl do stavu „nevyřezávaného kusu“. Jedinci, kteří tohoto stavu mentální jednoty dosáhnou, tudíž sladí svoji existenci s jednotou Absolutního Taa, tajuplné, nedefinovatelné transcendentní reality, která dává podle taoistů vzniknout všem věcem. (Encyclopedia Britannica 2009)

Na chvíli si představte, že jste vynikající řezbář. Hledíte na nevyřezávaný kus dřeva s jistým zalíbením, protože víte, že je zde nerealizovaný potenciál. Jako nevyřezávaný kus může být čímkoliv – možností je nekonečně mnoho. Nikdo ho nemůže pojmenovat, protože se ještě ničím nestal; je pouze tím, čím je, ve svém přirozeném, nedotčeném stavu, hodně podobně jako Tao.

Taoisté věří, že kdybychom se dokázali navrátit do stavu jako ten nevyřezávaný kus dřeva, pchu, nalezneme Tao. Lidské bytosti často příliš spěchají, aby získaly dokončený produkt, řezbu. Ovšem jakmile je tato věc vyrobena, dokončena, neomezenost Taa se ztratí. Řezba z toho objektu je pouze jedna věc. Má jméno. Vstoupila do existence. Nakonec se obnosí, rozbije nebo ztratí, projde zkrátka cyklem existence-neexistence.

Nicméně původní nevyřezávaný kus je bezejmenný, mimo všechny definice, tiše otevřený. Mudrc se snaží být jako ten nevyřezávaný kus, otevřený potenciálu, aniž by byl omezený na jednu definici. Taoisté se tedy snaží vést lidi k tomu, aby našli cestu zpět ke svému přirozenému bytí, než je ovlivněno a utvářeno kulturou. V nás všech je přítomná prostá, čistá povaha a tato povaha je v jednotě s Taem. Působením ve společnosti se naučíme být omezení. Setkáváme se s překážkami a normami a zažíváme četné události, které nám vtiskují tvar. Utváříme nahodilé a relativní definice sebe samých, a jsme tak odcizeni své vrozené povaze.“

Takže – měla jsem pak další čtyři hodiny ve vlaku na to, abych to v sobě nechala uzrát, doznít. Ano, prázdná mysl se vskutku dostavila a cesta uběhla jako nic. A já vnímám tu lehkost a nezadržitelnost toho, co přichází. Ono, totiž, ta kniha a její tvůrci, Ged a Steve, jsou dalšími projevy synchronicity vrozeného plánu mé existence. Ale o tom později. Ještě je to křehké.

Ještě se vrátím k těm snům. Uvědomění, kterými mě moje iniciační sny obohatily, jsou pro mě velkým zdrojem v těchto dnech. Jeden ze snů mě naučil, že nemá smysl bojovat agresí a silou. Ve zkratce se mi zdálo toto:

Jsem nehmotná bytost, nemám tělo. Kolem mne je plno dalších bytostí bez těla. Najednou ke mně rychle připlachtí jakási bytost a chytne mě pod krk. Je mocná a svoji silou mě jakoby tlačí ke zdi, i když si v tu chvíli uvědomuji, že jsem duch, že se pohybujeme velmi rychle prostorem a že zeď je vlastně nesmysl, ale jasně cítím to přitlačení, že není kam utéct. Zkouším svými nehmotnými rukami sundat ruce té příšery z mého krku. Koukám jí do očí a chvíli mám pocit, že tu bytost musím zabít, fyzicky zabít, zničit, zlikvidovat. Pak se ale ve mně cosi zlomí a já jdu z agrese do klidu a do hlubokého uvědomění, že ho přeperu otevřeným srdcem. Upřela jsem na něj oči, otevřela jsem srdce a vlila jsem se do té bytosti s pocitem nekonečné a bezpříčinné lásky. Bylo to hodně silné. A ten „zlý duch“ se úplně rozpustil. Prostě zmizel. A já jsem pocítila obrovský příval síly a bezpečí. Takový prchavý okamžik uvědomění, že láska je nejsilnější zbraní a já ji mohu kdykoliv použít. Jsem v bezpečí. Nic a nikdo na mě nemůže. Láska je silnější než smrt.

S tímto pocitem blaženého vítezství jsem se probudila. Byla to obrovská úleva. Samozřejmě se nejedná o tu naši malou lásku lidskou, podmíněnou, reaktivní. Byla to ta láska vesmírná, všudypřítomná, mocná. Na tu nejsou slova. Tento prožitek a zkušenost mi pomáhá držet se stále ve svém středu a nenechat se rozhodit tím vším, co se kolem mě děje. A to nemyslím je COVID a spol. Mám i svoje nemalé výzvy.

A ještě jeden sen, který mám ráda, už je to tak dva roky. Zdálo se mi, že se nemůžu probudit. Ten sen byl hodně živý a opakovala se v něm situace, kdy spím, probouzím se ze snu, ale když se probudím, tak zjišťuji, že stále spím, že se mi to zase jen zdá. Takové vnořené spaní, vnořený sen ve snu. (Kdo jste viděli film Počátek, tak si to umíte lépe představit) Jako, bylo to fakt psycho. Pokaždé, když jsem zjistila, že zase sním, tak jsem se v tom snu snažila zase usnout, že se z toho všeho probudím. A vždycky jsem se probudila na jiném místě, a tam jsem zase zjistila, že jsem se sice probudila, ale že je to sen. Bylo to zoufalé. Jedno z těch „probuzení“ bylo doma, na starém bytě, kde jsem vyrůstala s tátou ( už je 21 let po smrti a stále nade mnou bdí) .Šla jsem za ním, vzbudila jsem ho, on se ke mně otočil a já mu říkám „Tati, tati, já se nemůžu probudit, už nevím, co mám dělat?“ a táta mi říká: „Probudíš se, až najdeš v sobě zase svoji sebedůvěru.“ A já na to: „Ale jak? Jak ji mám najít??? Co mám dělat?“ a táta jen tak na mě koukal, viděla jsem jeho jasné šedomodré oči a beze slov mi řekl – jo holka, na to si budeš muset přijít sama. On to věděl, věděl, ale nemohl mi říct. Jako správný učitel, který ví, ale neřekne, protože vás nemůže připravit o vaši cestu. To nejde. No, a v tom jsem se skutečně probudila. Koukala jsem do tmy. U nás doma je taková tma, že není vidět vůbec nic. A tak poslouchám – a s úlevou zjišťuji, že slyším, jak vedle v kotelně běží čerpadlo. Hurá, jsem skutečně vzhůru. No, ale pak už jsem do rána neusnula. Nešlo to.

Ale pamatuji si na to období probouzení se, kdy to chtělo opravdu kus odvahy a hlavně naladění se na primární důvěru v sebe sama, že se mohu probudit. Že už jsem připravená na to být plně bdělá. Žít plnohodnotný život v pravdě. Jo, já vím, že slovo pravda je pro mnohé spící takové klišé a otřepaná fráze. Ale já vím své. Pravda je autentická a jasná. Není vidět očima, není slyšet ušima, v podstatě ve fyzické dualitě tohoto světa neexistuje. Ale to se těžko popisuje.

Život je ve své podstatě tak jedno-duchý.

About Salient

The Castle
Unit 345
2500 Castle Dr
Manhattan, NY

T: +216 (0)40 3629 4753
E: hello@themenectar.com