Už je to hodně dávno, co jsem poprvé slyšela o rituálu kakaová ceremonie. Pokaždé jsem zbystřila, protože někde v hloubi duše mě to oslovovalo, ale nikdy jsem tomu nešla naproti úsilím nebo rozhodnutím mysli. Nechala jsem to k sobě přijít. Tato strategie se mi v mém životě osvědčila jako nejlepší.  A tak jsem se jednoho večera úplně „náhodou“ ocitla na takové jedné nádherné kakaové ceremonii.

Když jsem před pár lety poprvé četla knihu Učení Dona Juana od Carlose Castanedy, úplně jsem se zamilovala do kaktusu, milovala jsem ten příběh a četla jej znova a znova. Prožívala jsem na své hluboké úrovni říši rostlin, jejich svět, jejich spiritualitu. Dá se říct, že od té doby miluju každý strom, každou kytku, každé stéblo trávy a beru je jako živé bytosti. Což ony také jsou.

Když mám mít „rande“ s určitou medicínou, vždy čekám na vyzvání. Ono si mě to samo zavolá. Pokaždé. Nikdy do takové setkání nejdu rozumem a rozhodnutím chtivé mysli. Počkám si. A ne každé pozvání je to „pravé“, když mě to nepouští, nejdu tam. Musí tam být pro mě ta lehkost. A zatím to tak u všech medicín bylo.

První vnitřní skutečné rande s peruánským kakaovníkem bylo nádherné. Kakaovník oslovil každou moji buňku, já jsem byla kakaovníkem a kakaovník byl mnou. Viděla jsem v sobě a na sobě nádherné velké bílé liliovité květy. Cítila jsem velkou lásku tohoto nádherného stromu, byl to láskyplný stav vědomého propojení. Vnímala jsem svůj kmen, své větve. Cítila jsem kořeny, hluboké kořeny, jak prorůstají milovanou Zemí. Cely hluboký a velmi rozsáhlý kořenový systém byl plný křišťálů, ametystů a smaragdů.

V tomto stavu jsem se nacházela většinu času rituálu. Hluboké propojení, přijetí kakaem, splynutí s kakaovníkem, vědomí si svého propojení se Zemí a s krystaly drahokamů, které vyživují mé kořeny.  Jsem křišťálově čisté kakao. Otevřené srdce.

Pro mě to byl velmi zemitý a ukotvující prožitek. Vím, že každá medicína dá člověku to, co právě potřebuje. Ano, uzemnění a kotva – to jsou moje velká témata, která mě provází. Už jsem si za ty roky své terapeutické praxe leccos zpracovala, ale, jak vidíte, nikdy se nedá říct, že máme hotovo. Je stále co objevovat. A tak moje uzemnění dostalo novou kvalitu. Ne, že by tam předtím nebylo. Ale kakaovník je ve mně a já v něm, je mým spojencem, jsme spolu ve vědomém spojení a dialogu.

Následující den po tomto rituálu byl fyzicky transformující – na tělesné úrovni horečka, bolehlav, bolesti kloubů a celého těla. Velmi výživné. Ale už to znám. Až to odeznělo, ulevilo se mi do nové podoby lehkosti bytí. Ano, lehkost bytí je asi nejpřesnější popis. Jinak to nelze přesně uchopit do slov. Je to nepřenosné. Když se člověk nachází v takovém stavu blaženosti, je to velmi povznášející. A někde uvnitř mě samotné je zkušenost – prožitek, že moje kořeny jsou v matce Zemi pevné, vyživující a plné léčivých krystalů. Ano, to je moje podstata. Jsem plně a kvalitně vyživená a já mohu dále vyživovat všechny a všechno kolem sebe i matku Zemi. Hojnost. Že přijde hojnost ke mně v této podobě zevnitř, to by mně ani ve snu nenapadlo.

Takový posun do jiné úrovně vědomí sebou zákonitě nese i turbulence s tím spojené. Okolí, hlavně to nejbližší okolí na tuto změnu vibrace reaguje. Chtě nechtě. Nemá jinou možnost, je to zákon rezonance. A tak následoval ponor do hlubin mých a mého milovaného muže. Ano, můj Martin je velmi statečný :o)) ač se mu to vůbec nelíbí, občas jej vyhazuju  z jeho komfortní zóny vnímání. Už jsem si dříve všimla takového jevu, že čím více člověk svítí, tím vydatnější a hlubší stíny vrhá. Jenže naši nebližší bývají našimi nejlepšími učiteli. A kakao mě naučilo pokoře a ukázalo mi cestu.

To jsme se s mým Martinem jednou ráno chytli. Byla to blbost, na první pohled, ale v tom hlubším pohledu to bylo asi toto:
Milý muži můj, proč pořád zůstáváš v té své ohradě, kde to už stojí za prd? Proč jsi se přikoval k té zdi, protože máš strach sám ze sebe? Máš strach ze své síly, která je býčí síla? Čemu jsi to uvěřil? Že jsi neschopný? Že jsi k ničemu? Proč jsi to zabalil? Už mě nebaví ti stále ukazovat, že svět tam za tou ohradou je hezký a bezpečný, že je tam prostor tvoření a hojnosti pro všechny. Já nechci být tady v této smradlavé ohradě s tebou zavřená, nebaví mě to tady, umřu. Já už vím, že to jde, já už vím, že to byla iluze. Tak pojď, pojď se mnou. Proč se pořád bojíš? Proč mi nevěříš? Vždyť já tě miluju a dýchala bych za tebe, skutečně si myslíš, že bych tě zavedla někam, kde ti nebude dobře? Bude ti líp, líp se sebou. Já už nemůžu. Už nemám sílu tě tahat za oprátku z ohrady ven. Víš co, taky si tady zůstaň. Já už nemám sílu se dívat, jak trpíš, jak se trápíš, jak nežiješ a umíráš zaživa. Jsi oběť. Oběť chyb svých rodičů, oběť svých rozhodnutí. Nepochopení.  Já už nemůžu. Nechám tě tam. Je mi to moc líto. Moc líto, protože tě miluju, miluju za hrob, věky věků tě miluju, jako nikoho nikdy před tím. Tak moc, moc bych si přála, abys to pochopil, aby ti bylo dobře. To se mám jen tak dívat, jak se trápíš, jak strádáš, jak trpíš? Ale mě to rozerve srdce.  Nemůžu. Neodžiju to za tebe. Nemám ti jak pomoct. A v tomto mém nejhlubším zoufalství, kdy mě srdce bolelo, a krk se svíral žalem, ke mně promluvil kakaovník.

„ Dělej to jako já. Podívej, jak to dělám já, jako kakao. Jsem v čokoládě, v různých úrovních přináším každému radost. V  čokoládě Milka plná chemické náplně, jsem i bonboniéra, sladkosti pro děti, raw čokoláda, bio čokoláda, ceremoniální kakao, rozdám se každému a je mi jedno, na jaké je úrovni vědomí. Od těch „nejnižších“ až po ty „nejvyšší“ bytosti – umím všem přinášet radost a potěšení. Nevadí mi, že mě lisují ve strojích, že mě praží v automatech. Jsem tady. Každý jedná z úrovně svého vědomí. Neposuzuj to, neřeš to, nechtěj to změnit. Já také sloužím všem. Všem bytostem. Bez rozdílu. Nechtěj být jen ta nejčistší a dokonalá, jen pro ty nejvyšší bytosti. Ne každý ocení ceremonii a rituál posvátného kakaa. Nechej to být, milovaná. Jen se rozdej. Žij to. A každý si z tebe vezme to, co potřebuje.“

Bylo to pár vteřin. Hluboké UVĚDOMĚNÍ. A mi se náramně ulevilo. Všechna zloba a smutek se rozplynuly během chvilky do stavu blaženosti. Lehkosti. Pak jsem přišla k mému muži a řekla mu – miláčku, omlouvám se ti. Už to nikdy nebudu dělat. Zůstaň si v té ohradě, jak dlouho budeš chtít. Já ti občas přinesu nějaké poklady z venku a čerstvou trávu, abys ochutnal i něco jiného, než to, co už znáš tady z té zabahněné ohrady, kde už skoro nic neroste. Až budeš chtít sám, tak si dovolíš změnu. Miluju tě stále a budu tady pořád pro tebe, ať už se rozhodneš jakkoliv. Je to pro mě v pořádku.

Ano, to co plně respektuji u každého mého klienta na terapiích, u všech mých dětí, nebyla jsem schopná respektovat u mého muže. Až jsem to úplně pustila a nechala ho „jít“ svým tempem, pak teprve se začal měnit a bylo mu lépe. Někdy člověk nevidí to, co má celou dobu před očima. Lehkost bytí. A duchovní pýcha je zhoubná a člověk si ji hned tak nevšimne. Má mnoho podob.

Tohle mě naučilo kakao. Děkuji.

About Salient

The Castle
Unit 345
2500 Castle Dr
Manhattan, NY

T: +216 (0)40 3629 4753
E: hello@themenectar.com