Sen o utrpení
Tento sen ve mně zůstal živý hodně dlouho. Stále zkoumám, jestli si míru utrpení volíme sami, anebo jestli je nám utrpení dáno „osudem“. Asi nepotřebuji znát pravdu, jak to je. Nehledám odpovědi. Dovoluji si nevědět. Každopádně si mnohem častěji připomínám větu mého učitele – bolest přichází, to ano, ale utrpení je naše volba. V souvislosti s utrpením mám ještě jeded milý vhled mého muže Martina. Byla jsem v jakémsi svém ponoru a asi to na mně bylo vidět. Martin se mě zeptal: „Trpíš?“ A já jsem mu odpověděla: „Jo, asi jo, trpím.“ A on dodal: “ A trpíš účelově nebo zbytečně?“ To mě zaujalo, taková otázka. Vytrhlo mě to z mého zanoření se do sebe a přemýšlela jsem, co odpovědět. Zeptala jsem se: „A jaký je mezi tím rozdíl? Trpění je prostě utrpení.“ A Martin na to: “ Já momentálně trpím účelově. Musím tady přelouskat a přeložit z angličtiny tento text, což mě vůbec nebaví a trpím u toho, ale když to překonám, tak tam najdu ty informace, které hledám a nutně potřebuji.“ Tomu jsem rozuměla. Znovu jsem se zamyslela nad obsahy svých myšlenek, nad svými pocity a dodala jsem: „Tak v tom případě já trpím úplně zbytečně.“ A ulevilo se mi. Ano, tuhle otázku, jestli trpím účelově nebo zbytečně, tu si kladu docela často. V 99 procentech trpím naprosto zbytečně. Takže toho nechám a věnuji se něčemu jinému. Jaká úleva.
A teď zpátky k tomu snu. V tom snu byla druhá světová válka. Seděla jsem na korbě nějakého nákladního auta, sedělo nás tam hodně a někam nás vezli. Byla to otevřená korba a my seděli na lavicích namačkaní. Viděla jsem, jak projíždíme Hlavní třídou v Porubě přes kruhový objezd. Celá nová Poruba se začala stavět až v 50tých letech, ale v tom snu jsme tamtudy jeli. Dovezli nás na jakési shromaždiště, asi to byl koncentrační tábor nebo něco takového. Všechno bylo šedivé, tmavé a všude byla cítit taková zvláštní tíseň a strach. V místnosti, kam nás dovedli, byly stoly a židle a každému dali do ruky formulář, abychom jej vyplnili. Tak jsem si sedla a vyplňovala kolonky – jméno, příjmení, datum narození, bydliště … Nade mnou stál přísný gestapák v uniformě. Díval se, co píšu. Pod kolonkami byl drobným písmem napsaný text: Souhlasím, že na mně bude pácháno násilí a že budu mučena. Svým podpisem potvrzuji souhlas s utrpením a bolestí, které se mi budou dít. Když jsem to četla, sevřel se mi hrudník a pro sebe jsem si řekla: No tohle přece nikdy nepodepíšu! S tím nesouhlasím! Ale měla jsem takový strašný strach cokoliv říct! V té vteřině mi jen proběhla myšlenka – já to řeknu, to je jedno, jestli mě zabijí teď, anebo později, prostě tohle nepodepíšu. S touto myšlenkou jsem se podívala odhodlaně nahoru, do očí toho gestapáka, který stál nade mnou. Mlčel. V jeho očích bylo takové sdělení: Ano, v pořádku, nemusíš to podepisovat. Pokud s tím nesouhlasíš, tak se seber a běž. A nechal mně odejít.
V tu chvíli jsem se probudila, úplně zpocená a ztuhlá úzkostí. Srdce mi bušilo a před očima jsem viděla toho gestapáka, ten jeho pohled, který vybízel k tomu, že mohu odejít, ale nesměl to říct nahlas. Jakobych to musela rozpoznat sama beze slov. Už jsem samozřejmě neusnula až do rána. Nešlo to. Téma lidského utrpení a bolesti bylo hodně živé.