Je těžké zbourat tu zeď, kterou jsme si kolem sebe postavili

Pink Floydi jsou prostě nadčasoví. Snad žádná jiná rocková kapela neoslovuje nejhlubší pravdu tak intezivně, jako právě Floydi. Miluju je právě pro jejich hloubku, pro autentičnost. Protože kdyby to neprožili, nemohli by to napsat, a hlavně – předat. A předávají to v celé své ryzí autentičnosti, surovosti a opravdovosti. Takoví, jací skutečně jsme, když jsme v zajetí traumatu. A to je dnes celá společnost, stačí se podívat, co se děje kolem.

Vždycky, když je mi těžko z lidí a z toho světa tady, a už to dosahuje u mně maximum, pustím si film The Wall. Celý. A hodně nahlas. Naštěstí nemáme žádné sousedy kolem, srny a ptáci to snad snesou a psi se po tu dobu vždycky někam „uklidí“. Nemohu jinak, musím to pustit do beden (a máme opravdu velké bedny, doma udělané, parádní, bo Martin je fajnový na zvuk a muziku), rezonuje celá chajda, podlaha, stěny, všechno. Rezonuje mi celé tělo, je to všude, jsem toho plná, nestačí mi poslouchat hudbu ušima, já ji potřebuju cítit celým tělem. Mám je v krvi a v každé své buňce, snad, troufla bych si říct, že epigeneticky ze zapsala tvorba Floydů do DNA.

Většina lidí zná film The Wall jen z jeho hlavní skladby a části filmu, tu pasáž, kde se volá, hej, učiteli, nech nás děti být, nepotřebujeme žádnou výchovu. ani kontrolu myšlení…. Ano, vnímám, že celý příběh je hodně psycho a ne každý má kapacitu vnímat celý příběh, celistvý, se vším, co sděluje. Dílo The Wall poslouchám asi dvacet let, a hodně dlouho jsem nebyla schopná vůbec uchopit, o čem to je. Znala jsem to jen z CD.  A poslouchala jsem to jen jako písničky a ty pasáže, co mě nebavily, jsem přeskakovala. Až po letech jsem koukla na film. Vůbec jsem ho nepochopila, vnímala jsem to jen jako nějaký příběh feťáka. To mi bylo asi třicet. Pak dlouho, dlouho nic. A vrátila jsem se k němu až před sedmi roky. Myslím že plně a do hloubky jsem ten příběh začala vnímat až tak před  pěti léty, kdy jsem už byla schopná vnímat i svoje hlubiny, utrpení a bolest. Dneska je pro mně toto dílo snad nejpravdivějším hudebním dílem o lidství, o člověku, o kolektivním traumatu a utrpení člověka.

Každé zranění je jako cihla, a z každé takové cihly si stavíme zeď. A ta zeď nás chrání před dalším zraněním. Jenže, když je ta zeď všude kolem nás, naše srdce je jak z kamene, nevíme kdo jsme. Jsme chodící bolest, zazděná, hluboko uvnitř, aby na nás nikdo nemohl. Dodnes si pamatuju, jak sjem poprvé v jiném, hlubším vnímání „pochopila“ skladbu Hey you. Na to nikdy nezapomenu, protože jsem jela zrovna vlakem kamsi do Prahy a měla to puštěné do sluchátek … a najednou mi ta věta – otevři srdce, vracím se domů – dávala smysl. Tak hluboce mě to zasáhlo, že jsem brečela, slzy jak hrachy a bylo mi jedno, že v kupéčku jsou se mnou lidi, prostě to nešlo jinak. To byl pláč až z hloubi duše, kdy si vzpomenete, kdo vlastně jste, že ta esence ve vás, ta čistá láska, to srdíčko, je s vámi pořád a domů, k sobě, do lásky,  se můžeme vrátit kdykoliv. Úplně mě to dojalo.

Pro mně je The Wall silný příběh člověka, myslím tím  člověka obecně, ne jen konkrétního člověka, který se díky traumatu z dětství od sebe odpojil. A z touhy po celistvosti se dal na drogy, protože to byla pro něj jediná strategie, jak to tady přežít, ten stav oddělenosti, nelásky, utrpení a strašné citové bolesti. Vystavěl si kolem sebe zeď, aby ho jeho vlastní emoce netížily, aby se stal pohodlně otupělým, odpojeným od sebe. A to odpojení se stane tak sebedestruktivní, že na prahu toho největšího šílenství, kdy už se člověk tak nenávidí, kdy je tak zoufalý a prožívá svoji temnou noc duše, se prostě vzdá. Už před sebou neuteče. Ani před svým tyranem – egem. A zahnán nahý a obnažený „do kouta“ svých zdí mu nezbude nic jiného, než tu zeď zbourat. A to, co najde za zdí – to je čistá dětská nevinnost. Esence božství. Celistvost a láska. Jeden z nejznámějších obalů LP (The Dark Side Of The Moon) je obrázek hranolu, který láme světlo. Ano, je to obraz celistvosti, teprve až je celé spektrum barev celistvé, projevuje se jako „bílé“ světlo. Mimochodem, i toto album je velmi „hluboké“ svými stínovými tématy.

Ano, i meditace jsou fajn, kranijko je fajn, mám mnoho zdrojů, které mě dostanou zase do pohody. Ale když se chci naladit na člověka jako na pozemšťana, se všemi jeho tématy, tohle je pro mně dobrá mapa. Udržuje mě to v pokoře a hlavně ve velkém soucitu s námi všemi, lidskými bytostmi.

Takže přátelé, kdo se chcete potkat se svými stíny a démony, pusťte si celý film. Úplně vás to dojebe. Totálně vás to rozesere, s prominutím, za ten výraz. Ale … stojí to za to. A ani nemusíte na trip kambo, bufo ani ayu. Tohle nosíme v sobě všichni. Bez rozdílu. Přikládám celý film, video je s titulkama. (musíte si je nastavit v prohlížeči YT), ale některé překlady jsou nepřesné.

Překlady všech věcí od PinkFloyd najdete také zde: http://www.pinkfloyd.cz/pinkfloyd/index.php?sub=preklady